Po několika denní cestě vlakem Alfred konečně dorazil do Transylvánie, kde se rozhodl vydat po stopách svého předka a došel k rozvalinám hostince. Na tomto místě se rozhodl strávit noc, neboť doufal, že zde narazí na upíry a tím pádem je i překvapí. Neměl strach, sám sebe považoval za hrdinu. Netušil, že mezitím, co si on rozbaluje tábor, je pozorován dvěma červeně žhnoucíma očima.
Upír, nebo spíše lépe řečeno strážce, vyhodnotil osobu, jenž sem přijela, jako otravný hmyz, u kterého se musí dbát na opatrnost a rozhodl se o tomto muži informovat svého pána.
Odbila teprve 8. hodina večerní a Vlad procitl. Po dobrém a dlouhém spánku se rozhodl dát si sprchu. Vlažná voda ze sprchy dopadala na jeho tělo a po kapkách mu stékala po delších vlasech, když se tu náhle ozvalo zaklepání na dveře jeho komnaty (nepopisuju jeho postavu, jak asi vypadá ve sprše. To se tu fakt nedočkáte a jestli má komnatu s koupelnou fakt nevím. No dejme tomu, že jí takhle má zařízenou). Tiše si povzdechl, vypnul vodu a rychle se osušil a převlékl. Pozval narušitele do své komnaty. Viděl, že je to jeden z jeho strážných, jenž málokdy opouštěl své místo na stráži u bývalého hostince, a tak ho bez zaváhaní vyzval, aby mu hlášení podal. Tušil, že se něco muselo stát. To co se dozvěděl nemohl označit za šokující a nebo za neobvyklé. Byl zvyklý, že k hostinci chodí lidé, ale nikdo tam nikdy nepřespal. Rozhodl se proto situaci ohlédnout sám.
Vydal se tedy k bývalému hostinci a viděl před sebou mladého muže. Oslovil ho, jenže ten mu odsekl ať neotravuje, že je potomek Van Helsiga. Vlad poznal, že má co dočinění s pyšným člověkem, ale to mu nevadilo. Dal mu najevo kým je, ale Alfredovi to bylo jedno, pokusil se ho uhodit. Vlad jeho ruku zachyl a zkroutil mu jí za záda. Zasyčel na něj, že tohle dělat neměl a odhodil ho od sebe. Na jeho tváři byl dravčí usměv a oči zářily rudě.
V ten moment Alfred poznal kdo to před ním stojí. Že je to upír, hodil po něm lahvičku svěcené vody a hned na to i kříž. Vlada toto chovaní rozzuřilo, a tak neváhal a zaútočil na svého nepřítele, neboť poslední kapička pověstného poháru trpělivosti přetekla. Rychlostí světla se dostal za Alfreda a zezadu ho chytil.
Tiše a hrozivě zasyčel, aby se uklidnil, jenže to on neměl v úmyslu. Začal vykřikovat čí je pravnuk a že chce svého pradědu vidět, protože i on je lovcem upírům. Vlad ho tedy pustil a vyzval, aby mu ukázal co umí. I když o tom, že před ním stojí lovec upírů dost silně pochyboval. Také ho s výsměšným hlasem upozornil, že to už říkal. Alfred na něj zaútočil znova a tentokrát s kůlem.
Ano, Vlad stál na místě a vytřeštil oči na kůl a musel bojvat se záchvaty smíchu a mezitím odrážet Alfredovo útoky (jen přece chtěl svojí kořist kapének potrápit). Asi tak po dvou vteřinách, kdy ho Alfred omrzel, vyrazil mu kůl z ruky a neodmítl si to okomentovat se slovy: "Vím, že vy lidé děláte napodobeniny snad ze všeho. Umělé květiny a motýli, ale doopravdy jít na upíra s kůlem, který není ze dřeva, ale je z umělé hmoty. To se ti zdá normální?"
"No a? Dřevo nebo umělá hmota aspoň je posvěcený prý. To mi tvrdili. Dal jsem za něj 3 tisíce na aukru."
"Eh, aha . A to si říkáš lovec upírů. Když skočíš na falešný kůl. Proč já se s tebou vůbec zahazuji, nejsi hoden být mým soupeřem," pronesl Vlad a chtěl v klidu odejít s tím, že Alfreda nechá jen a pouze na oko žít. Jenže Alfred měl v rukávu eso, a tak když se Vlad k němu otočil zády, letěl na něj míč z jasanového dřeva plněný svěcenou vodu . I tomuto útoku hbitě a rychle uhnul.
Než se Alfred nadál, stál Vlad před ním a držel ho asi tak 60 centimetrů nad zemí pod krkem. V jeho temně černých očí létaly blesky a vztek s ním cloumal. Nechápal co si to ten človíček dovoloval. Nu napadlo ho, že jablko nepadlo daleko od stromu, v tomto případě a milému Alfredovi vysál krev. Pokud možno co nejbolestivějším způsobem. Chvíli pak přemýšlel co s jeho tělem, a pak se rozhodl, že ho nabodne na kůl vedle jeho praděda.
Od toho dne se mohl Vlad těšit na východ či západ slunce při šumění větví stromů a ptačího zpěvu a při procházce mezi dvěma kůly s lidmi, kteří se samovolně nazývali lovci upírů. A přitom mu jako soupeři nesahali ani po paty, a tak si mohl Temný princ užívat dny klidu ve svém sídle s jeho věrnými upíry a se zpěvem ptačím v korunách stromů, jenž oznamoval začátek dne pro lidi a noc pro upíry, neboť když slunce vstává, ptáci ho vyprovázejí, a když zapadá ke spánku se ukládá se též ptačí zpěv krajinou daleké Transylvánie.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za komentář.Jakmile.budu moci přečtu si ho.🐱