[2. Kapitola] Tajemství starého domu

Ze stínu osoba neznámá vystoupila a v tichu chvíli naslouchala. Jediné, co z domu slyšela byl pravidelný tlukot srdce a dech, jenž nasvědčovaly tomu, že dívka již znova usnula. Mohlo jí být jasné, že se u ní dřív nebo později objeví noční běsy. Možná by jí mohla napsat dopis, ale ne ručně, mohla by riskovat prozrazení. 

Jen přece doma má starý psací stroj, tak snad na něm by jí mohla napsat psaní. Varovat jí před hrozbou, která se k ní pomalu a jistě blíží. Vysvětlit jí proč se jí stále zdá ten samý sen a říct jí... Co by jí vlastně měla říct? Že je to teprve začátek? Ne, to by bylo lepší osobně, ale co když k ní pocítí nenávist? Tušila, že si možná dělá jen zbytečné starosti, ale byla tolik podobná Elizabeth. V ten moment ucítila, jak jí v očích začínají štípat slzy a celou její bytostí začíná procházet hluboký smutek. Možná proto se podívala i na nebe kde se začínaly objevovat červánky. Každou chvíli vyjde slunce a jeho paprsky probudí Annu. Osoba v kápi se sama pro sebe usmála, i když cítila smutek, tak věděla, že Elizabeth by byla šťastná. Protože její dítě žije a ona udělá vše proto, aby to tak zůstalo i nadále.

Věděla však, že je čas vrátit se zpátky domů a dát si menší večeři. Vždyť pro ní právě začíná noc a pro Annu den.

Tak jako každé ráno, měla Anna po probdělé noci potíže vstávat. I přesto, že jí budík po třetí za sebou zvonil. Byl začátek nového dne a ke všemu i pátek. Každý měl pátek rád, ale ona ho bytostně nesnášela. Hlavně první hodinu kdy měli chemii. Celá mrzutá, vstala a šla se postarat o ranní hygienu a po ní si šla dát snídani, kterou připravila její adoptivní matka.

 Je to již měsíc, co zná pravdu. Pověděli jí to v den jejich narozenin. Podle nich měla právo vědět o tom. O tom, že narozeniny slaví v den kdy si jí oficiálně adoptovali. Někdo jí zanechal při bouři u jejich dveří. Kdo ví, možná i proto nesnaží bouřky, ale co je zajímavější - od jejich 16 narozenin začala mít i ten šílený sen. Byla zamyšlená, a tak ani nevnímala čas. Kdyby nebylo její matky, která jí upozornila na, že jí za 10 minut jede autobus, možná by i Anně ulej.

Když Anna dorazila do školy, čekalo jí ve třídě překvapení. Na tabuli skvěl nápis, jenž oznamoval, že hodina chemie odpadá z důvodu nemoci chemikáře.

Ulevilo se jí, ale ne na dlouho. Do třídy vkročil jejich nový třídní učitel. V jeho očích lítaly blesky a hlas měl jak kus ledu. Když jim oznamoval, že první hodinu bude samostudium, jeho oči černé jak dva uhlíky se zadívaly i na Annu, a pak pronesl tichým hlasem: "Anno, připomínáš mi někoho, kdo má už dávno shnít v zemi."

Pak se otočil a odešel ze třídy. Anna byla z té věty překvapená, ale vypadalo to, že nikdo kromě ní tu větu neslyšel. Bylo to zvláštní a ona ani nevěděla proč jí naskočila husí kůže.

Jen přece když se podívala z okna ven, viděla nádherný podzimní den. Během dne vypustila první hodinu z hlavy a o velké přestávce se vyděsila. Jejich učitelka Anastazie přece chtěla, aby na dneška přinesli na kreslenou čarodějnici, jenže ona jí nemá. Naštěstí měla u sebe penál a papír. A tak milou čarodějku nakreslila, jak padá z koštěte.

Což nakonec i paní učitelka okomentovala slovy: "Je zajímavé, že čarodějka padá z koštěte, ale kde má nohy? Raději nechci vědět kde tento výtvor vznikl."

Anna se při této řeči tvářila jak učiněný andílek a spadl jí kámen ze srdce, že nemusela nic vysvětlovat. A druhá dobrá zpráva toho dne byla, že mají týdenní podzimní prázdniny a ona podzim milovala. Toho dne se vydala domu pěšky. Věděla, že se jedná jen o hodinovou cestu a její cesta byla lemována stromy, z kterých k zemi padalo podzimní barevné listí. Těšila se také na víkend, neboť doma měla být až do pondělí sama. Ještě ve škole se s tím chlubila kamarádce, která u ní měla i se svolením rodičů spát. Na rtech jí pohrával úsměv a Anna se těsila na následující víkend, i když měla neurčitý strach a nevěděla z čeho. 

<< 1. Kapitola | 3. Kapitola >>

 

[1. Kapitola] Tajemství starého domu

Utíkala tmavou chodbou a kolem ní se tma rozprostírala jak smrt, jenž své pařáty natahuje po své oběti. Nevěděla kam a kudy utíká. Uvědomovala si, že nesmí zastavit a zpomalit. Jasně slyšela, jak za ní někdo běží a chvilkama volá její jméno: "Anno, Anno!"

Netušila kdo to je a co po ní chce, ale věděla, že musí běžet dál. Pod nohama jí křupalo a ona si netroufala určit co to je. Běžela, co jí síly stačily, a přesto to bylo málo. Chvilkami měla pocit, že to něco jí již dýchá na záda a po jejím těle v ten moment naskočila husí kůže. Přísahala, že cítila, jak jí po zádech přejely něčí pařáty. Dívala se před sebe a oči namáhala, jak nejvíce mohla, aby v té temnotě něco viděla. Jenže před ní se stále neobjevoval žádný východ, jen chodba, která vedla do neznáma. Temnou chodbou utíkala dál, když se náhle rozezněly hodiny, jenž třetí hodinu ranní odbíjely. Ten zvuk neočekávala. Lekla se, zakopla a k zemi padla. V ten moment věděla, že její poslední hodina nadešla.

Anna se náhle probudila s výkřikem na rtech. Cítila, jak její srdce rychle buší. Její tělo bylo uborcené potem a ona se vyděšeně dívala po pokoji. Po chvilce se uklidnila a podívala se na budík, opět ukazoval tři hodiny ráno. Noc, co noc se jí zdál ten samý sen. Pro dnešek věděla, že již neusne. Jen přece se spánku díky snu bála. Avšak nevěděla, co ten sen znamená, ale jistě věděla, že se díky němu již druhým týdnem nevyspala. S tichým povzdechem zapla lampičku a vzala si do ruky knihu, jenže se nemohla na čtení soustředit.

V duchu přemítala čím to může být, že má takový sen a kdo nebo co jí v něm honí. Možná to má jen ze stresu ze školy, přece jen to co jí honí může být i naštvaný chemikář. Vzhledem k tomu, že nechala nechtěně vybouchnout pár chemikálii a třída je díky tomu nepouživatelná momentálně.

Nu což, nehody se občas stávají. Hlavně antitalentům na chemii, ale on řekl, že si mají připravit vlastní projekt. Už ale neřekl, že projekt nesmí bouchnout. A tak se stalo, že poté, co se chystala všechny seznámit se svým projektem, to zkrátka bouchlo. Jediné, co si pamatovala bylo, že do vnitra sopky dala litr koly a tři balíčky mentolových bonbonů a ještě něco, jenže nevěděla už co bylo. Pak s tím ještě, než přišla na řadu, pořádně zatřepala. Vzpomněla si, že zapomněla sešit s poznámky, a tak si pro něj došla do lavice a mezitím to z té lahve bouchlo. Sice se nikomu nic nestalo, ale ona dostala zákaz dělat jakékoliv pokusy na další projektové dny ohledně chemie. A celá třída potřebuje nově vymalovat a nová okna.

Možná proto se sama pro sebe i teď usmála, když náhle zaslechla zvuk, jenž od okna se ozval. Jako kdyby na ně někdo škrábal. Cítila počínajicí strach, jenž se jí začal zmocňovat. Opatrně vylezla z postele a potichu jak myška se k oknu se zatajeným dechem blížila. Odhrnula kus závěsu a za oknem viděla větev stromu, co o sklo škrábala. Sama sobě se musela zasmát, nervy měla opravdu na pochodu. Jen na okamžik zpozorněla. Měla pocit, že viděla někoho stát pod lampou, jenž se nacházela naproti okně. Nějakou osobu, jenže když se tam podívala znova nikoho tam neviděla. Sama nad sebou zakroutila hlavou a šla zpět do postele. I přesto, že byla přesvědčená, že neusne, nakonec odplula do říše snu. Netušící, že je někým ze stínu pozorována.

<< Prolog | 2. Kapitola >>

[Prolog] Tajemství starého domu

 Prolog

Měl tvář anděla, a přesto byl zrůdou. Na jeho tváři skvěl šílený úsměv a ve zdvižených rukách svíral srdce, jenž právě dotlouklo. U jeho nohou leželo ženské tělo, v kaluži krve skvělo jak růže bíla předčasně utržena byla.

V hrudi těla díra zela kde dříve srdce se nacházelo. Zahrada krví nasákla byla. V tichu ponurném mužův šílený smích zahradou se nesl. V očích jeho šílenctví s touhou zabíjet se zrcadlilo. V té zahradě srdce, jenž v rukách krve zborcených svíral, pohodil a zpět do domu se navrátil. Do domu ztichlého, jehož zdi byly krví nevinnou nasáklé a chodby mrtvými těly lemované. Nikde nebylo ani živáčka, a přesto někdo ještě žil.

Plod lásky veliké, jenž neschválil. Dítko drobné, jehož život pro něj bylo důležité utnou jest. Neb nikdo z rodiny živý vyváznout nesmí, tak dohoda zněla.

Netušící do pokoje dětského vkročil. V ten moment domem rozlícený řev se rozléhal. Hnízdo prázdnotou zelo. Nemožné bylo, aby jeho dcera své dítě stačila před ním skrýt. Jak solný sloup zůstal stát, dům se jeho křikem naplnil.

 Za mužem, jenž z plných plic křičel, objevila se postava v kápi oděna, v jejíž rudých očí zrcadlil se vztek, jenž s bolestí se mísil. Přišla pozdě avšak dítě ukrýt v domě stačila, ale ostatním už pomoci nemohla.

 Celé její tělo po pomstě křičelo. Srdce i s myslí osoba v kápi se ovládnout uměla. K muži se tiše přiblížila, a nežli se nadál vaz mu zlomila a jeho tělo do rohu místnosti pohodila.

 Pak ke skříni se přiblížila a dětskou knihu na poličku dala. Tajná místnost se otevřela a postava v kápi dítko do náruče vzala. Věděla, že dítko musí odnést do bezpečí. Neb co mrtvé zdá se býti, může ožít zas. Naposledy se na muže podívala s pohrdavým výrazem z očí a dítko malé z domu odnesla.

Před práh k mladému páru položila uzlíček malý, jenž se probudil a brečet začal, neb temnou oblohu blesky křižovat začaly. Mladý pár dveře otevřel a dítě do domu vzal, neb nikde nikoho neviděli. Netušíc, že dítě u nich skryté bude všem na očích a přesto skryté vyrůstat bude.

 Pak osoba v kápi vrátila se zpět k domu, aby matku dítka pohřbila a tělo muže zničila. Avšak tělo již v domě nenašla a svítání se blížilo. Sama se domu vydala a sama sobě slíbila, že na dítě pozor z dálky dávat bude, neb nebezpečí stále trvá a hrozba nepominula.

Kapitola I. >>