Vesnice Xu An, též označována jako prokleté místo, měla v sobě pro Xiao Zhana jisté kouzlo. Již od útlého věku byl staršími a i svou rodinou varován před tímto místem, které mělo být prokleté. Jenže jeho sem něco táhlo. Bylo to silnější než jeho vůle a tak sem chodil pokaždé když mohl. Přemýšlel nad tímto místem i legendou, jenž se k němu vázala.
Legenda o zakázané lásce
Dle dávné pověsti zde před staletími žil císařský rod Yibo. Království vládli dva sourozenci - bratr a sestra. Byli neuvěřitelně krásní, vysocí, se světlou pletí jak albatrost. S tajemným úsměvem, uhrančivými oči a s tajemstvím, které nikdo neznal. Jednoho dne měl mladý císař nalézt zalíbení v mladíkovi s delšími vlasy a zasmušilým výrazem, jenž kreslil na papír úhlem. Patřil mezi umělce, ale ostatní z města jej neměli rádi. Všichni ho od sebe odstrkovali a tvrdili, že není přitahován ženami, ale muži. Stalo se jednoho dne, že se jejich cesty střetly. Byl zrovna teplý letní podvečer a větve sakur poseté drobnými květy se skláněly k zemi. Jemný vítr si s nimi pohrával a jemná kvítka se vznášela k zemi. Jejich barva byla tmavě růžová a mladému umělci se zachytili ve vlasech. Když to mladý pán viděl jeho srdce zahořelo láskou, ale nechtěl ho zbytečně děsit. Jen přece on měl postavení a jeho kimono bylo zlatem vyšívané a náramek, jenž se mu stkvěl na ruce, vykládán nefrity. Možná proto i začal do aleje sakur chodit každý podvečer, jen a pouze, aby zahlédl svou tajnou lásku. Jeho sestra se nemohla dívat na to, jak se její bratr trápí, a tak onoho mladíka pozvala k nim do paláce s tím, že chce portrét mladého císaře. Po celé dva měsíce se oba muži vídali, než své city si navzájem vyznali a pod Sakurou svou lásku polibkem potvrdili. Jednoho dne však mladík odhalil tajemství svého milého, ale i přesto ho přijal k jejích velkému překvapení. Snad proto i láska nadále mezi nimi rozkvétala i nadále. Jednoho rána se ale stalo, že se mladý umělec vydal zpět do Vesnice Xu An. Netušící, že v paláci se převrat blíží. Palác byl lidmi vypálen avšak sourozenci přežili. Oba se vydali hledat umělce se zlým tušením. Jeho tělo nalezli až k večeru v tratolišti krve bez známek života. V ten moment bývalý císař vesnici proklel a zapálil svého milence, někde pod sakurou pohřbil. S myšlenkami nad touto pověstí se procházel mladík troskami vesnice, když náhle slyšel slabé mňoukání. Netušící kde je mládě uvězněno vydal se po zvuku. Jeho kroky vedly až k vzrostlé Sakuře, v jejímž stínu plakalo malé koťátko a nedaleko něj bez života ležela jeho matka. Xiao Zhan došel až ke kotěti, které do náruče vzal a začal na něj mluvit. Byl to nádherný černý drobeček, jenž mu k srdci ihned přirostl. Kočičí matku pohřbil a její dítko si domu vzal. Jen přece naštěstí bydlel již sám. Musel od svého klanu odejít, neboť jejich pravidla jej drtila a jejich porušení se trestalo ranami bičem a v tom horším případě i smrti pomocí katany. Možná proto i odešel - byl jiný a tím pádem i označován za černou ovci rodiny. A často i trestán za jeho výlety do tohoto zakázaného místa a přesto to tu miloval. Sakury lemovaly cestu a základy domu, byli již před staletími zarostlé trávou. V korunách stromů zněl ptačí zpěv a v nedalekém rybníce se proháněli kapři Koi. Ano, ten rybnik ho nejvíce lákal. Miloval přírodu a umění, ale nenáviděl zbytečnou krutost. Přesto měl pocit jako kdyby mu něco chybělo, ale netušil co. Proto se vydal zpět domu i s kotětem v náručí, jenž nakrmit musel.
