Půlnoční pomsta

 

Odbila půlnoc a v televizi mělo začít nové anime, jenže jak na potvoru vypadl proud a ty jsi byl kvůli tomu nervózní.  Nejdříve jsi chodil po bytě a pak sis sedl k televizi, jenže ona stále nefungovala a možnost vidět premiéru Modrého období se rovnala nule. Snad posté jsi vstal, a opět jsi se posadil. V ruce jsi svíral nůžky, se kterými sis nervózně hrál.

 

Venku mezitím se bouře spustila a do oken ti déšť bubnoval. Blesky oblohu křižovaly a hromy se v dáli ozývaly. Každým bleskem, jenž oblohu proťal, jsi sebou trhnul. Měl jsi špatný pocit, jenž se s počasím venku mnohem zhoršil. Možná tě dohnaly i výčitky tvého svědomí. Ne, ty přece za to nemůžeš. Nebyla tvá vina co se stalo. Ona si přece za to mohla sama.

 

O pár chvil později náhle v kuchyni něco spadlo, v ten moment se ti na těle objevila husí kůže. Třesoucíma rukama jsi se snažil zapálit svíčku. Jen přece všude panovala temnota a ty jsi měl pocit, že si s tebou zahrává. Už dvakrát jsi měl dojem, že jsi jí viděl ve svitu blesku. Mrtvolně bledou s mořskými řasami ve vlasech. Dokonce bys i přísahal , že jsi cítil mořskou sůl. Ale to bylo nemožné, její tělo spočívalo na dně oceánu.

 

Po pár chvílí jsi konečně svíčku zapálil. Měl jsi pocit, že ti těžknou nohy čím víc jsi se ke kuchyni blížil. V mihotajícím plamínku jsi však neviděl nic znepokojivého. Šel jsi tedy ke kuchyňské lince, jenže když jsi došel blíž, po něčem jsi uklouzl. Jak jsi padal, plamen svíčky ti popálil část ruky avšak nic naštěstí ve tvém okolí nechytlo.

 

Popálená ruka tě bolela, i přesto jsi ze země zvedl svíčku, a znova jsi jí zapálil. V jejím mihotajícím světle jsi se podíval k zemi. Chtěl jsi vědět po čem jsi uklouzl. V ten moment se ti z hrdla vydral výkřik. Světlo blesku ozářilo celou kuchyni a ty jsi jasně viděl drobné kuličky křišťálu, jenž jsi daroval Sandře. Začal jsi zoufale couvat z kuchyně a přitom jsi křičel hrůzou jak raněné zvíře. Nebylo možné, abys je měl v kuchyni. Sandra byla mrtvá, na jachtě jste se pohádali a tys jí uškrtil. Poté jsi její tělo hodil přes palubu. Jenže jsi se bál, aby jí nikdo nenalezl a tak ses potil. Viděl jsi jí ležet na dně moře nedaleko mušlí, jenž milovala. Na krku stále měla náhrdelník, na kterém se skvělá drobná mušle avšak tys její tělo ještě dostatečně zatížil kamením a ten křišťál měla u sebe.

 

     Byl jsi nervozní a proto jsi vycouval pozpátku z kuchyně. Šel jsi do koupelny kde byla lékárnička a popáleninu sis namazal chladivou mastí. V duchu jsi se snažil přesvědčit, že se nic divného neděje, ale přesto jsi měl pocit, že nejsi doma sám.

 

  Z obývacího pokoje jsi náhle slyšel kroky a celý jsi hrůzou ztuhnul. Kroky zněly šouravě a pomalu. Blížily se ke koupelně. Náhle však před dveřmi ustaly. Všude vládlo tíživé ticho. Díval jsi se na dveře s hrůzou vepsanou ve tváří. Udeřil další hrom a déšť zlověstně na střechu tvého domu bubnoval. Dveře koupelny se začaly pomalu otevírat a ty jsi začal čím dál víc blednout.

 

‘Miláčku, to jsem já. Tvá jediná láska Sandra. Pojď ke mně blíž.’ Slyšel jsi hlas, jenž se začal ozývat. Čím dál víc jsi byl vyděšený avšak náhle tě osvítl spásný nápad. K otevíracím dveřím jsi se otočil zády a sprintoval jsi ke skříni kde byl uložen svazek bylinek, jenž měly chránit před mstícími se duchy. Zapálil jsi jej a začal jsi vykuřovat koupelnu, jenže se za tebou ozvaly její kroky. Zděšeně jsi se otočil a chtěl jsi vykřiknout, jenže to nešlo, ona své ruce k tobě vztáhla a tvé rty svými zakryla. Cítil jsi rozkládající maso a zoufale ses jí snažil odstrčit. V ten moment se ona začala smát a ty jsou couval směrem k vaně. Spadl jsi do ní a ona se nad tebou naklonila a pravila: ‘Miláčku, teď jsi navěky můj a její útlé rozpadající se ruce tě začaly škrtit. Rozpadající se šklebící tvář bylo to poslední, co jsi viděl v hrůze, jenže tě obklopila, než tvé srdce přestalo navěky bít.

Pokusná povídka

Slova : sníh , jaro , spánek a překvapení

Byl první jarní den a slunce se na obloze bez mraků smálo. Lidé vycházely ven a začali si dělat nové záhonky na zahradě . Jenže i matka příroda , dokáže být ke konci března občas poněkud zlomyslná . A tak se stalo , že když lidé ulehly večer ke spánku a spali. Večerní nebe se zatáhlo a začal se z něj sypat sníh. Nejdříve byli sněhové vločky drobné ale jak postupovala noc sílilo i sněžení. Které se rozhodlo kapánek přibrzdit jaro. A tak se stalo , že lidé byli příštího rána překvapeni. Neboť za okny se na usmívala sněhová nadílka

Vanoční příběh - Micinka

Milý čtenáři, čtenářky a nebo spíše převážně milé děti noci,

Víte, některé příběhy píše sám živo, a proto doufám, že vám následující povídka nebude vadit. Měla jsme kočičku, která se jmenovala Micinka a moc ráda bych se s vámi podělila o vzpomínku na její první vánoce. Sice nemám fotky z dob kdy byla kotětem ale z pozdějších dob jíž ano. Micinka byla podzimní mourovaté a zvídavé kotě. Ještě než jsem začala mít strach z výšek, jsem za ní lezla na skříně kde spala. No hlavně v ložnici. Menší detail, ale já bych vám moc ráda vyprávěla o jejich prvních vánocích. Eda možná to budou dvoje vánoce v jednom nejsem si jistá, kdy přesně spáchala atentát na stromek a přesně si to již nepamatuji ale i tak užijte is příběh.

 

***

Venku byl zimní den a již nesněžilo. Na balkoně ale sníh byl a z dětského pokoje i v lese. Micinka byla tou dobou již čtyři měsíce staré kotě.

A náš příběh, tedy vypravování, se odehrává 24. 12. Byl to den jako každý jin , matka klasicky dělala řízky a v televizi běžely pohádky. Jen malá čtyřnohá mourovatá šelmička, která se probudila se rozhodla vydat na průzkum bytu. S čumáčkem rejdila po zemi, když došla až k vánočnímu stromečku. Ovšem, že členové její rodiny si jí všimly a zavolali k sobě. Jenže ona si chtěla hrát s těma nádhernými skleněnými koulemi. Než se kdo nadál měli koule lítající den. Ze tří co s packou srazila dolu z dolních větví přežily všechny. Po této práci si šla na chvilku lehnout. Jen přece pro malé kotě je shazování vánočních ozdob , prací poněkud těžkou.

Dvě hodinky spala jak andílek. Když jí z jejího spánku na gauči vyrušily rány. Z kuchyně se ozývaly rytmické zvuky. Bum, bum a opět bum.

Micinka byla zvědavé a odvážné kotě, a tak jí nenapadlo nic jiného, nežli se tiše proplížit do kuchyně odkud se zvuk ozýval. Chvilku pozorovala paničku s moudrým pohledem jak tluče s paličkou na maso do masa. Pak ale zavětřila a v čumáčku jí zašimrala vůně nezpracovaného masa. Potichu, nikým nepozorována se blížila ke kuchynské lince, kde čekalo vepřové maso, aby z něj byl později udělán řízek. Maso, které bylo větší nežli kotě. Které v sobě našlo tolik odvahy a vychytralosti, že si pro něj skočila a pak s ním zdrhla. Hned na to se tichým bytem, kde byli slyšet pohádky ozval křik: "Micino, dej sem to maso!!!! Chyťte jí někdo!" Kolem mě proběhla chlupatá mourovatá koule s flákotem masa v tlamě. Při čemž jsem jí fandila se slovy: "Micinko, schovej se s tím v ložnici pod postel." Následně byl slyšet matčin křik, jak křičí, že to maso je na řízek pro otce do práce.

Nakonec jí dostihla v ložnici, kde jí vzala maso, které bylo poněkud ožužláni a nakousaný. Micika dopadla v obyváku a trucovitě si šla lehnout. A matka, ta udělala tátovi konečně ten řízek z již ožužlaného a s kapánek z papaného masa. Však ono se to na pánvičce vysterelizuje. O Hodinu později jsem chytali vánoční stromeček z důvodu chlupaté atentátnice, která se na něj vyšplhala. No některé ozdoby nepřežily. Ale na Micinku se nedalo zlobit, vždyt uměla tak a užasne vrnět a ten její nevinný kukuč.

Vzpomínka na Evelínku

Evelínka

Lidská krutost nezná mezí a naděje mnohdy umírá jako poslední. Ne pokaždé se stane ale vánoční zázrak. U Evelínky jsem v ten zázrak doufala, ale nakonec se nekonal. Tato povídka je o ní, abych nezapomněla.

 

***

 

Dne 22.12.2018 Evelinka zemřela.

Na ten prosincový den, kdy jsem viděla prvně Evelínku, nezapomenu. Její kožíšek byl heboučký, ale sama Evelínka byla kost a kůže. Když jsem jí držela, bála jsme se o ní. Měla jsem strach, že jí zlámu kostičky. Tak vychrtlá byla a toto je její příběh. Příběh Evelínky.

Jednoho zimního dne jsem šla pomáhat do útulku. Měli jsme take nový případ - zanedbanou a vyhublou kočičku. Byla na tom zle, ale naděje zde byla, že bude žít a v pořádku. Prvním úkolem bylo jí nakrmit což se nakonec podařilo. Při krmení byla na klině a bylo na ní i mluveno. Pak si jí vzala jedna paní domu, ale jaký byl její příběh to nikdo neví. Pokusím se ho zde pro vás zrekonstruovat.

Narodila se před sedmi lety jako male kotě, zpočátku milována. Než se dostala k novému člověku. Možná jí ten člověk miloval a zpočátku i hýčkal. Jenže jak šel čas, Evelínka rostla a vyrostla z ní nádherná kočička.

Jenže té osobě se to nelíbilo a svou nelibost zpočátku možná začal dávat najevo křikem. Jednoho dne jí začal dávat jen a pouze sušinu a pak přilétli kopance. Nechápala co se děje a tak bolestivě mňoukala.

Tomu člověku se to ale nelíbilo. Vyndal si tedy ze skříně brokovnici a nabil jí. Pak 7 krát vystřelil do Evelinky. Týrání pokračovalo den co den, měsíc co měsíc až do roku 2018.

Byl zimní den a Evelinka spala někde doma schoulená do klubíčka. Její oči viděly a stále dýchala, i když byla zubožena. Ten člověk neměl dobré srdce. Měl ho černé a prohnilé. Slabě zmítající se Evelinku vzal do náruče. Ona začala vrnět , neboť si myslela , že člověk pochopil, že jí ubližuje.

Nemohla se plést více, než se nadála na její obličej dopadla rána pěstí a kolem krku omotané lano tak aby se uškrtila. Měla strach, byla zoufalá, když jí člověk vzal do auta. Odjel na dálnici a tam jí pohodil do sněhových závějí. O pár hodin jel kolem kamion, který si Evelínky všiml a ti jí vzali do kamionu. Lano, jenž měla kolem krku, jí sundali.

Místo toho, aby jí nechali jejímu osudu, jí odvezli do útulku, kde dostala jméno Evelínka. V útulku se Evelínka dostala do dobrých rukou a prvně po dlouhé době, cítila lásku a starostlivost. Zde jí láskyplné ruce krmily, ale i přesto musela do domácího léčení. Byla na kapačkách.

I přesto, že bojovala o život a snažila se uzdravit, nepodařilo se jí to. Po asi dvou týdnech boj o život pohrála po té co jí selhaly orgány. Odešla za kočičí duhový most. Ale i přesto že zemřela, zemřela nakonec milována a v bezpečí.

Stará léčebna

Ve městě Dubí na okraji lesa stojí stará zřícenina bývalé dětské léčebny. V této léčebně se dříve podle starých příběhů dělaly pokusy na nemocných lidech. Tyto nelidské pokusy měly zanechat na léčebně trvalý negativní otisk energie, která tam zůstává do dnešních dnů i s neklidnými dušemi zemřelých chovanců.

Jednoho zimního dne se rozhodly do této léčebny vydat i dvě kamarádky Jana a Hana. Hana v Dubí bydlela již několik let, ale v poslední době jí to začalo táhnout na tajemná místa. Jednou si vzpomněla i na tuto léčebnu a řekla o ní i své kamarádce. Přesto, že byla zima se obě dívky dohodly, že léčebnu navštíví pokud možno co nejdříve. Na toto tajemné místo, kde se mají nacházet i duchové, se vydaly třetího ledna. Kdy sluneční svit ozařoval čerstvě napadaný sníh, který se třpytil jak kapky rosy. Cesta k léčebně rychle ubíhala, velmi brzy byly na místě. Nejdříve se opatrně rozhlédly kolem zdali se nikdo nenachází poblíž a pak šli hledat vchod, kterým by se dostaly dovnitř. Pod nohama jim křupal sníh a několikrát málem i spadly ale přesto vchod brzy nalezly. Dovnitř nevedly žádné lidské stopy až na zvířecí, což bylo zvláštní. I když totiž prošly několikrát kolem budovy, nikde neviděly, že by se zvíře vydalo z budovy i ven. Obě dívky se na sebe navzájem podívaly, zhluboka se nadechly a chtěly se vydat do budovy, když se náhle nebe zatáhlo a začalo pomalu a jistě sněžit. To ale kamarádkám nevadilo. Obě vkročily dovnitř a začaly se rozhlížet kolem sebe. Věděly, že musí být opatrné a dávat pozor kam našlapují. Ze zdech dolů visely kabely a na zemi se povaloval odpad a suť. Jediné co dávalo znát, že na tomto místě kdysi žili lidé byly místnosti a v některých z nich dokonce i zbytky podlahy. Se zatajeným dechem procházely místnost po místnosti a dívaly se kolem sebe.

Pak se obě kamarádky od sebe na pár okamžiků oddělily, každá šla zkoumat jiné místnost. Hana se pokoušela nalézt cokoliv zvláštního, ale kromě mírného mrazení v zátylku se jí nic nestalo. Náhle uslyšela křik své kamarádky a tak se rychle vydala za ní. Jenže když doběhla do místnosti odkud křik slyšela, nikdo tam nebyl. Začala volat svou kamarádku jménem a ta se jí k jejímu překvapení za chvilku ozvala. Byla ale v jiné části vily, nacházela se totiž u starého točitého schodiště, které vedlo do druhého patra. Dívala se na ní překvapeně, a když se jí zeptala proč předtím křičela, nevěděla Jana o čem Hana mluví. Myslela si, že se její kamarádce něco zdálo, a tak se rozhodla prozkoumat druhé patro. Opatrně našlapovala po starých schodech, které se točily nahoru a očividně zažily již lepší časy a Hanu nechala za sebou pod schodištěm. Jenže Hana na rozdíl od Jany neměla nahoru odvahu jít. Cítila, že by se tam neměla ani pokusit vyjít po schodech. Ano, někdo jí mohl považovat za zbabělce, ale měla zvláštní pocit a na těle husí kůži. Jana se tedy vydala nahoru sama, a když se vrátila zpět dolů tak se klidně usmívala se slovy, že tam nic není.

Po tom co prozkoumaly tedy první patro a přízemí, se obě dívky rozhodly vrátit do města a dát si tam horkou čokoládu nad kterou probraly co se tam přihodilo. Nakonec se dohodly, že se Haně asi jen něco zdálo.

Jenže ještě téhož dne měla Hana divný sen. Zdálo se jí, že je zpět v léčebně, která září novotou ale budí zlověstní dojmem. Cítila, jak jí něco táhne ke schodům a po nich nahoru, měla pocit nebezpečí. Náhle se přistihla, že je již ve druhém patře a otevírá dveře. Jenže po otevření dveří, viděla v pokoji zdravotní sestru svírající nůž od krve a u jejích nohou viděla dětské tělíčko. Sestra se k ní přibližovala pomalu s ostrým nožem a Hana začala křičet. Náhle ucítila v ruce ostrou bolest , která jí vzbudila. Příští den našla na pravé ruce řeznou ránu a pochopila, že duchové nechtějí být rušení. Bylo to jejich poslední varování ze záhrobí.

Duch z výtahu

Normálně bych začala větou byl pozdní večer, jenže následující povídka se bude odehrávat ve dne a ne v noci. To jsme na vás, milý čtenáři, čtenářky a nebo spíše převážně milé děti noci, hodná, že? Ehm příběh je možná trošku inspirován skutečností….

Povím vám příběh jenž se možná stal ale i nestal, to musí posoudit každý sám.

 

***

 

Kdysi dávno a nebo nedávno žila jedna malá holčička v paneláku ve městě Osek. Většinou se sama ve tmě bála a tak spala v obležení plyšáku. Měla k tomu své důvody. Věděla, že se k ní díky hradbě z plyšáku nic zlého nedostane. Jestli byla někdy šťastná se dá těžko říci, ale to pro tento příběh není důležité vědět. Dejme domu, že byly určitě dny kdy byla šťastná.

Jednoho letní dne se malá holčička se svou starší sestrou a rodiči vydala za babičku do města Litvínov. Svou babičku měla ráda, ale jídlo co někdy vařila bylo nejlepší dát nepříteli v některých případech. Zrovna dneska ale její babička uvařila chutný oběd a vyzvídala jak se všichni mají, starší sestra vyprávěla o škole a malá holčička si kreslila nebo hrála s panenkami či si povídala s Majkou.

Sice jí mrzelo, že jí nikdo nevěří ale ona věděla, že Majka, ta dobrá hnědá fenka, je s ní i když zemřela. Byl to jeden z mála dnů kdy na sebe rodiče nekřičeli kdy měla matka kupodivu i dobrou náladu. Od babičky jeli až kolem 17 hodiny domu.

Když přijeli do Oseka, běžela malá holčička napřed do paneláku, chtěla zavolat velký výtah. Jenže když vešla do paneláku měla divný pocit, i přes tento pocit se rozhodla, že neuteče a šla k výtahu, i když měla v sobě malou dušičku.

Pomalu se přibližovala s rukou k tlačítku, a když ho zmáčkla rozsvítilo se červeně. Výtah jel z osmého patra dolu, když byl dole holčička ho chtěla otevřít dveře, ale stalo se něco jiného.

Dveře výtahu se začaly pomalu otevírat sami od sebe a malé dítko na to vytřeštilo oči, chtěla ječet, ale nemohla, měla v krku knedlík. Po chvilce si všimla, že dveře otevírá ruka v červeném svetru. Na té ruce bylo zvláštní, že z ní kapala krev. Malá holčička chtěla utéct a nebo aspoň křičet ale nemohla. Měla pocit, že zkameněla. Dveře výtahu se otevíraly čím dál víc a holčička měla strach, když se náhle ozval hlas její matky, která chtěla vědět, jestli výtah zavolala.

Holčička jí chtěla říct co viděla, ale stačil jediný pohled na matku, která si ani nevšimla, že je vyděšená aby usoudila, že by to bylo zbytečné. A tak si od své matky vyslechla lamentování na téma proč nejsou otevřené dveře přivolaného výtahu ale jak by to měla své matce vysvětlit? Ta je rázně otevřela a ve výtahu nic a nikdo nebyl.

Rodičum a ani sestře se svěřit nemohla a tak se svěřila jediné osobě, která pro ní měla pochopení. Paní Domovníkové. Pověděla, co se jí stalo a za to jí ta žena řekla něco o čem holčička nevěděla.

Začala jí vyprávět o tom co se stalo ještě než se narodila. Jednoho dne se prý v paneláku ve výtahové šachtě lidé našli mrtvého člověka. Asi bezdomovce, protože ho nikdo neznal. Na sobě měl červený svetr a ležel v krvi. Po tomto oznámení od paní Domovníkové se malá holčička zamyslela zdali jí ten duch chtěl ublížit a nebo jestli chtěl pomoci, ale to už se nejspíš nikdy nedozví.

Jak šel čas dál malá holčička nakonec vyrostla ale někde na té cestě mezi dospělostí a dětstvím málem ztratila i sama sebe.

Příběh jedné kočky

Následující povídky budou inspirovány , životem vyhozených , nechtěných a odložených koček . Jendou za měsíc se objeví jeden příběh , které se zde budou objevovat.

Déšť do oken bubnoval a po ulici tiše našlapovala promáčená mourovatá kočka. Její žalostné mňoukání ale nikdo doma přes déšť neslyšel. A tak se mourovaté neštěstí samo potloukalo ulicí.

Netušila čím si to zasloužila , vždyť své lidi milovala , jenže jakmile odrostla z kotěcích let , začali jí její lidé od sebe odstrkovat s tím , že na ní nemají čas. Když si s ní nakonec aspoň chvilku hráli , a ona nechtěně svého člověka škrábla přiletěl pohlavek a následovali dva dny v kleci , bez hraček a pelíšku.

Jenže ani jednou nebyla venku , to až dneska ráno , kdy jí tak hrubě hodily do auta. Ještě rozespalá , byla žádné pochopení pro to neměla .V její dušičce kočičí byl svíravý strach a nepochopení. Nevěděla jak dlouho jeli autem. Dokud nezastavily a pak jí do deště nevyhodily.

Celý týdne bez jídla ubohá kočička bloudila , sama opuštěná po ulici , již z posledních sil , se doplazila k jednomu nenápadnému domu . Kde žalostně opět zamňoukala a pak se k zemi složila ubohá , kočička , jenž , lidské zlo bezdůvodné zažila. Tiše své kočičí oči zavřela……

Mezitím z veterinární kliniky se domů vracela mladá veterinářka Anna, která v duchu plánoval jak si užije nadcházející vlno jenž jí očekávalo. Když k domu svému zajela všimla si že před nám leží nějaká mourovatá hromádka nemeškala rychle zaparkovala vzala svou brašnu a rozeběhla se k té hromádce neštěstí . Ke své úlevě přišla na to že asi tak roční mourovatá kočička ještě žije a tak nemeškal do své bundy jí zabalila a od domu vzala kde jí ošetřila. U sebe doma jí udělala provizorní pelíšek na svém křesle a mezitím jí kuřecí vývar připravila. Mourovatá kočička se probudila a ke svému překvapení zjistila , že se nachází v teple . Svou hlavičku pomalu zvedla a s očičkama zamžourala na mladou ženu , která se k ní s miskou a s lžičkou blížila. Do tlamičky jí pár kapek do tlamičky dostala než začala sama po malých porcích jíst .

Mladá veterinářka kočičku po hlavě pohladila a vlídně na ní mluvila. Po týdnu péče se kočička vzpamatovala a ke svému štěstí již u veterinářky zůstala , která jí pojmenovala Saša . A tak Anna se Sašou spolu zůstaly a obě na sebe navzájem dohlížely a Saša, ta Anně byla vděčná za to že se jí nakonec ujala a nový domov plný lásky jí dala.

Kočičí atentát

Povím vám příběh , který vznikl právě teď . Sice je krátký ale snad to nevadí.

 

***

 

Odbila půlnoc a měsíční svit odhalil drobou postavu, která se tiše vykradla z domu. Věděla, že by neměla chodit ven v tuto noční hodinu, ale nemohla si pomoci. Jen přeci na dnešek byl hlášen meteorický roj a ona by ho tak ráda viděla.

V ruce svírala foták a hledala co nejlepší místo na focení. Jejím tělem projela vlna radosti, když uviděla první padající meteority k zemi. Začala je tedy fotit. Jenže ne každý je vynikající fotograf, a ne každý se kouká kam šlape. Ani Anna se nekoukala kam šlape, a tak na poslední chvíli musela vyrovnat rovnováhu, aby nespadla do zrádného hnoje. Jen přece o tom hnoji věděla, vždyť se nacházela na zahradě u baráku a fakt, že zde lítala v noční košili nebyl neobvyklý jev při focení přírodních úkazů.

S úsměvem na rtech se vracela domů, když jí náhle vyrušilo zašustění větví stromu. Bála se ohlédnou za sebe, ale nic jiného jí nezbývalo. Cítila jak se jí na těle udělala husí kůže. Začala se proto pomalu otáčet, když náhle z jejích úst vyšel potlačený výkřik. Netušila kdo nebo co to je, ale jasně cítila jak se jí něco ostrého zatnulo do zad a jak se jí to začíná drápat po zádech na krk. Kde náhle ucítila kočičí srst a tiché vrnění. V ten moment by si nejraději dala pohlavek. Protože si uvědomila, že na ní byl spáchán mazlivý kočičí atentát. Jen přece tato černá kočička měla a má ve zvyku skákat na lidi kdy to nejméně očekávali, a tak si říci o jejich pozornost.

Na Annině obličeji se proto opět objevil úsměv a až k druhé hodině ranní se dostala domů. Bez kočky, která se konečně uráčila poctít svou návštěvou i své páničky.

Tajemství staré skříně

A máme zde první pokus o hororovou povídku. Tak snad se bude aspoň trošku líbit a také bude strašidelné a děsivé snad. Teda aspoň v to doufám. A také bych vás tímto chtěla požádat, abyste k této povídce dali komentáře. Jakékoliv komentáře jsou vítané (kromě vulgárních, ty budou i hned smazané teda když tu zrovna v tu dobu budu ). A taky uvidíme kdo její přečtení vzdá a kdo né neboť má přes tisíc slov. Tak si jí užijte.

 

***

Kamil byl mladý muž kolem 30 let, který miloval starý nábytek a hlavně skříně. Byl jejich vášnivým sběratelem a právě dneska jel kolem nového starožitnictví. Což bylo celkem překvapující zjištění neboť zde bylo dříve hračkářství. Jenže to zkrachovalo, protože v okolí se nachází několik obchodních domů. Proto v jeho očích bylo vidět překvapení, když uviděl starožitnictví. V jeho výloze byla vystavena stará skříň jenž byla celá ze světle hnědého dřeva, který zdobily jemně vytesané růže. Ale zastavit u obchodu a vystoupit z auta nemohl, pospíchal do práce a neměl čas na zbytečné zastávky. Avšak přesto nedokázal přestat na skříň myslet. Dokonce i u počítače v kanceláři nedokázal tuto skříň dostat z hlavy. I když se snažil soustředit na svou práci neboť dnes měl uzávěrku do časopisu. Nejlépe dokázal psát recenze a právě dopisoval recenzi na Kruh. Ještě jen odeslat a může si na internetu v klidu najít do kolika hodin má nový obchod otevřeno. Ke své radosti zjistil, že obchod zavírá až ve 20 hodin večer.

Hned po práci, která mu končila v 19 hodin večer, si zajel do obchodu. Když vešel dovnitř, oněměl překvapením. Ze stropu vysel lustr, který byl celý křišťálový a poličky byly plné porcelánových sošek, váz z porcelánu a ze skla. Na zdech visely staré obrazy většinou malby krajin, ale sem tam se zde vyskytovaly portréty a na pultě byly dány čerstvé květiny ve váze. Za pultem stál starý prodavač, jehož vlasy byly bílé jak mléko a oči modré jak nejhlubší studánky. Jeho hlas byl starý a nakřáplý, když se ptal co by si mladý pán přál. Kamil se podíval na prodavače a rovnou se zeptal za kolik je ta skříň ve výloze. Prodavač se na něj podíval poněkud zvláštním pohledem, ale Kamil si ničeho nevšiml neboť jeho pohled byl přitahován skříní.

"Mladý pane, ta skříň stojí 690 Kč. Je to doopravdy starý kousek."

Kamil nedokázal zakrýt svůj udiv nad cenou, který se zdála být směšně nízká. Jen na pár okamžiků ho napadlo, že se skříní možná něco je a tak požádal prodavače, aby mu jí ukázal a on si jí tak mohl lépe prohlédnout. Ale ať jí prohlížel jak chtěl z venku i zevnitř nemohl najít jediný kaz a ani žádné chybějící kusy či odštěpky dřeva. Vypadalo to, že vše je v nejlepším pořádku.

Proto se podíval na prodavače a zeptal se ho: "Proč je ta skříň tak levná? Copak to není starožitnost a neměla by být tedy dražší? "

"Ovšem, že je to starožitnost. Pocházející z 19. století. Její poslední majitel zemřel před měsícem a rodina se chce této skříně zbavit. Neboť nemají cit pro umění, tedy alespoň podle mého názoru, a také cena se odvíjí od přání majitelů, kteří nechtějí z jejího prodeje podíl a tedy jí mohu prodat o polovinu levnější." odpověděl prodavač. 

Kamil se s tímto vysvětlením spokojil a s prodavačem se domluvil, že mu skříň dovezou v sobotu v 8 hodin ráno. Byl již večer, když se Kamil dostal domů a mohl začít doma s výběrem místa pro nejnovější kousek do jeho sbírky. Nakonec vybral obyvák, protože se mu to zdálo jako příhodné místo pro to, aby jí mohl každý vidět a obdivovat.

Příští den nedočkavě vyhlížel auto i se svou objednávkou, která přišla v čas. Skříň si nechal dát do obyváku na předem vybrané místo a potom se začal kochat pohledem na skříň a stále nevycházel z údivu nad jemně vytesanými růžemi. 

Odbila 22 hodina večerní a Kamil se rozhodl jít spát. Zhasnul proto světla v obyváku a ulehl v ložnici do postele. O půlnoci se probudil s nepříjemným pocitem, že je pozorován, ale když rozsvítil světlo a prohledal celý dům nikde nikoho nenašel. Nakonec tento pocit přičetl své práci a šel opět spát. Jak dlouho spal bylo těžké určit, neboť ho ze spánku probudili kroky v jeho ložnici a sladká vůně růži. Chtěl otevřít oči a vstát z postele, aby zjistil co se děje, ale nešlo to. Měl pocit jako kdyby na něm něco leželo a dusil ho to. Tento pocit, a stejně tak i vůně růží, po chvíli, která se zdála jako věčnost, zmizel.

Lapající po dechu a vyděšený vstal z postele a snažil se najít jakékoliv vysvětlení toho co se mu před chvílí stalo. Ale nic nenašel, jen s pohledem zavadil o čísla na budíku, která ukazovaly třetí hodinu ranní. Věděl, že teď již za nic na světě neusne, a proto se vydal do obyváku. S pohledem se zastavil na skříni, když si náhle uvědomil, že je na ní nový detail. Růže, které byly vytesané, měly jemný nádech červené barvy a také si uvědomil s narůstající hrůzou, že v obyváku, než šel spát, zhasnul, ale když přišel bylo rozsvíceno. S narůstajícím pocitem hrůzy se začal pomalu přibližovat ke skříni. Měl pocit, že má v krku knedlíky a když natahoval ruce, děsil se toho koho nebo co ve skříni uvidí. Otevřel jí rychle s bušícím srdcem ale ve skříni nic a nikdo nebyl.

"Možná blázním a nebo jsem zapomněl zhasnout, i když jsem byl přesvědčen, že jsem zhasnul a třeba ta skříň měla ty růže s nádechem světle červené barvy už když jsem jí kupoval ale nebylo to vidět," pomyslel si a s ulehčením si odechl. Nakonec usnul v obyváku.

Příštího dne opět prohledal celý dům, ale nikde nic nenašel. Začal znova zkoumat i skříň a ke své úlevě si všiml, že růže doopravdy mají nádech červené barvy. Ted byl již přesvědčen, že včerejší incident - dáli se to tak nazvat - byl jen a pouze výplodem jeho fantazie a přepracování. Ale přesto někde hluboko v jeho mysli byly jisté pochybnosti. Odešel tedy z domu na celý den ven a večer, když se vrátil zpět si zapnul televizi a šel se dívat na film. Vše nasvědčovalo tomu, že prožije normální večer.

Byla desátá hodina večerní, když mu náhle po zádech přeběhl mráz a na kůži mu naskočila husí kůže. Z ničeho nic měl pocit, že se vzduch v místnosti je o něco chladnější než by správně v parném létě mělo být a že není již sám v celém domě. Za sebou uslyšel tiché vrzání dveří od skříně. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se mu to zdá jenže čím bylo hlasitější otevírání dveří, tím více začala být cítit i vůně růži. Prudce se zvedl z gauče a pomalu se začal otáčet. V duchu se modlil, aby dveře od skříně nebyly pootevřené. Jenže ke své hrůze spatřil, již skoro otevřené dveře skříně. Chtěl se dát na útěk, ale měl pocit, že mu nohy vypověděly službu a ani křik z jeho hrdla nevyšel. Dveře se mezitím otevřely úplně, ze skříně vyšla drobná holička s modrýma očima. Její tváři zdobil zlomyslný úsměv a ve svých rukách svírala černou růži. Kamil chtěl začít křičet, ale nemohl, a když se pokusil hnout z místa zapletl se do růží, jenž se plazily ze skříně. Tiše a neslyšně se začaly plazit i po Kamilovo nohách. Cítil jak se mu zabodávají jejich trny do kůže na nohou. Snažil se z nich zoufale vymotat neboť se k němu přibližovala malá holčička, která byla poněkud průhledná, ale nešlo to. Z jejích úst nevyšlo ani slovo a to na tom bylo nejděsivější. Až když se k němu přiblížila, dokázal ze sebe dostat ochraptělým hlasem: "Kdo jsi?"

A její odpověď ho šokovala. "Jsem součástí této skříně. Uhořela jsem v domě, když vypukl požár v 19. století. Můj otec přišel na to jak mě navrátit zpět. Můj popel dával jako hnojivo smrku, aby rostl. Poté strom porazil a vyřezal z něj skříň. Pomocí magie přivolal mou duši ze záhrobí a s vytesáním růží mi dal nový život. Jenže jeden jeho potomek porušil tradici živých obětí a tak jsme si vzala jeho život a stejně tak si vezmu i ten tvůj."

Po této odpovědi se ke Kamilovi přiblížila malá holčička blíž a z jeho hrdla se ozval výkřik. Holčička se akorát krutě pousmála a černou růži položila k nohám své oběti. Která se náhle začala dusit. Neboť se růže omotaly již kolem celého těla a se svými stonky začaly Kamila dusit. Ten po několika minutách padl k zemi mrtev a malá holčička pozřela jeho tělo pak se vrátila zpět do skříně a splynula s ní a růže, které byly předtím bledě červené měly nyní červenou barvu jak rubín.

Příštího rána do Kamilova domu vnikl stařec a láskyplně pohladil skříň po rudých růží. Jako doprovod měl sebou i dva stěhováky, kteří naložili skříň a odvezli jí zpět do starožitnictví, kde dopadla opět vystavena ve výloze, trpělivě čekající na svou příští oběť neboť starý muž znal její tajemství. Vždyť on je posledním potomek a dělá pro to svou prapra tetu, která mu za to prodlužuje život. Kamil byl sice prohlášen za nezvěstného, ale nikdy se nikdo nedozvěděl co se s ním ve skutečnosti stalo. A stařec .. stále prodává skříň jenž má vytesané rudé růže barvy rubínu.

Jak vznikla loď duchu

Povídka staršího data, původně byla do soutěže na jeden blog a kupodivu vyhrála, ale zde jsem jí ještě nezveřejnila a protože je podzim nastává doba zveřejnění této povídky tak doufám, že se všem bude líbit. Pro jednou je to něco jiného takže užijte si čtení. A další důvod je ten že dneska jedu do leso-parku takže nejsme doma a u povídky si mohu naštěstí nastavit hodinu kdy má vyjít. Což mi připomíná, že bych měla konečně zachytit básně na papír co mi víří hlavou chvilkama a udělat i ten článek co má být zaměřený kapánek maličko na historii. Jo, ráda píšu o místech kde jsme byla jak to vypadá. Ale abych už nerušila přeji příjemné čtení.

 

***

V srdci samotného moře tajemství temné skrývá se. Jenž odhaleno nikdy nemělo být a tak to i zůstane. Neboť v samotě tam hluboko pod vodou truhla se svým smutným svědectvím skrytá jest. To co začalo velkou láskou skončilo skutkem zlým. Tento skutek zlí stal se v roce 1945. Německý důstojník na útěku zamiloval se do kuchařky. Ona ho však odmítla a tak jí ubodal a tělo její do truhlice skryl. Tuto truhlici přes palubu lodě hodil. Od tohoto skutku uplynulo již 10 let a z našeho vraha stal se kapitán pirátské lodi, která teorizovala své okolí avšak jejich řádění mělo velmi brzy přestat.

Odbila půlnoc a piráti se svým kapitánem slavili na moři další úspěšnou akci. Nikdo netušil, že se k nim žene bouře zlá a tak se stalo, že je na moři přistihla nepřipravené. Jenže piráti byli šikovní a bouři ustáli, i když o některé své přátelé přišli. Našli je ležet mrtvé na palubě. Vypadalo, že se při bouři utrhl lodní hák a spadl na ně. Jenže jak jeden lodní hák mohl zabít 5 pirátů? Upřímně bylo jim to jedno a to byla chyba. Nikdo z nich netušil, že se probudil k životu duch, který prahnul po pomstě.

Všichni šli tedy v klidu spát i sám kapitán avšak uderme třetí hodiny ranní probudil se zpocený hrůzou. Jeho srdce divoce bylo jak splašené, ale sám netušil proč jen věděl, že se mu něco zlého zdálo.

Nemohl spát a tak se tedy vydal na palubu, když náhle uslyšel křik jeho posádky. Vydal se na místo, odkud křik vycházel, ale tam ke své hrůze našel jen těla své posádky. Prohledal celo loď a přišel na to, že je jediný na život.

Vrátil se zpět do své kajuty a zamknul se. Sedl si ke svému stolu, když náhle uslyšel zavrzání dveří od skříně, ale to bylo nemožné, zůstal na celé lodi přece jediný na živu. Náhle jeh myšlenky vrátili se do minulosti a on si začal vzpomínat na Bellu. Ženu , kterou miloval. V den kdy jí zabil, šel za ní a požádal jí o ruku. Ona ho odmítla a on v návalu vzteku jí ubodal s kuchyňským nožem. Ještě slabě dýchala, když její tělo dal do truhlice a možná byla i na živu když hodil truhlici hodil do moře ale to nevěděl. Netušil proč si právě teď na ní vzpomněl.

Avšak myšlenky na mrtvou ženu pokusil se zahnat když náhle dveře od jeho kajuty se otevřely a on v nich spatřil něco hrozivého.

Jeho srdce dvakrát vynechalo a on se snažil skrýt před tou věcí, jenž právě vešla do jeho kajuty. Ty pařáty byly děsivé, ale ještě děsivější byly ty oči. Oči plné výčitek a rty jenž neslyšně opakovaly otázku Proč? Proč to udělal? Proč jí zabil a tak přinutil její duši do dnešní bouře žít v samotě na mořském dně? Chtěl křičet ale nešlo to. Přibližovala se pomalu a za sebou zanechávala cestu tvořenou chaluhami. Kousky shnilého masa, které z ní odpadávaly, a důlky bez očí, kterými se na něj dívala, naháněly mu hrůzu. Vzal do ruky svou zbraň a 4 krát vystřelil, ale kulky jí neublížily. Náhle ho napadla spásná myšlenka a hodil po ní lodním deníkem. To jí na okamžik zdrželo a on se vrhnul do skříně. To byla ale chyba. Až když bylo pozdě uvědomil si, že vrzaly dveře od skříně. Chtěl z ní ihned vyjít ale nešlo. Něco ho drželo ze zadu a pomalu mu to svlékalo kůži. Ječel bolestí, a když mu to dovolilo otočit se uviděl za sebou, která mu šla jeho pruhy kůže omotávat okolo úst. Dlouho křičel bolestí, ale nikdo nepřišel všichni byli mrtví a po dvou dnech zemřel i kapitán. Jeho tělo stále je ve skříni avšak jeho duše bloudí v osamocení po lodi neboť on i jeho posádka byli odsouzeni duchem mrtvé ženy k věčnému bloudění na moři při bouří o samotě vždy se stejným koncem.

Pověst Oseckého hradu Rýzmburk

Povím vám pověst, kterou znám, jenž vyprávěna mi byla ve městě Osek, kde jsem vyrůstala jako malé dítě. Snad nenapíši vše, tak jak mi to bylo vyprávěno, ale věřte mi je to pověst, která ukazuje temnou stránku lidí.

Stará pověst praví, že v době husitských válek žil na hradě krutý hradní pán, jenž byl katolíkem a husity v lásce neměl. V blízkosti hradu ležela Osecká vesnice v níž bydleli lidé, kteří sdíleli názory husitů a byli na jejich straně.

Bohužel se o tom dozvěděl pán hradu, a tak se rozhodl ihned jednat. Lidi ve vesnici nechal označit za zrádce. Bez milosti, a rozdílu pohlaví či věku, nechal všechny lidi z vesnice zahnat na hradě do největší věže jejíž dveře zapečetil tak, aby se nikdo nemohl dostat ven a ani dovnitř. Nikdo si nedokáže představit muka, které prožívaly matky, kdy jejich děti umíraly hladem a nebo nemohly nakojit kojence. Umíraly tam hladem a žízní. Pomalou a krutou smrtí. Jejich nářek se nesl věží a na jiném místě, v tom samém hradu, jeho pán klidně hotoval. Byl spokojen sám se sebou, a přesto ho něco znervózňovalo. Někdo by tipoval, že to bylo svědomí, jenž se začalo hlásit o slovo, ale to nebyla pravda. Byla to kletba. Kletba vyřčena z úst umírajících a nešťastný lidí. Kletba, jenž zněla až někdo otevře dveře do věže, přivodím tím městu Osek zkázu, neboť katastrofa se tomuto městu nevyhne. 

Co má být tou katastrofou to nevím, již si to nepamatuji, ale je možné, že to mohou být duchové, kteří se touží pomstít za zmařené životy a dávnou křivdu, jenž se jim stala.

Tajemnství bouřlivé noci

Chtěl jsi ho pohltit ale nepohltil

Stačil ti pláchnout někde se skrýt

Či snad svou část někam přenést

Ty to nevíš, avšak on to ví

Jednorožec snad ne poslední

Byla klidná noc a malé děvčátko se dívalo ven z okna . Soumrak se již snášel nad městem jak prokletí, jenž se snad nikdy nenaplní . Všude v jejím okolí tíživé ticho bylo a ani ptáčka pípnout slyšet nebylo. Náhle tmavé mraky se objevili a kolem okna proletěl jednorožec jediný. Malá dívenka se na něj fascinovaně dívala a chtěla se ho dotknout snad se h i dotkla dko ví , třeba to neví ani ona sama . Když náhlý poryv větru s bouří zlou se přihnal a blesky začali oblju křižovat v očích jednorožce strach spatřila ten se dal na úprk divoký .

Tam kde předtím jednorožec stál zjevil se snad ďábel sám . Ohnivý býk v jehož očí lačnost zlá byla a s očima krutýma do okna se podíval v těchto očí dívenka malá jeho krutost spatřila a po těle se zachvěla , v té době modrozelené oči její slzami se zaplnili a ruce své snad sepla a přála si at jednorožec do bezpečí dostane se avšak její prosby vyslyšeny nebyli či snad byli sama nevěděla. Ohnivý býk od okna se odvrátil a za jednorožcem se vydal avšak v ten samí moment oblohou bílé světlo ozářilo a dívenka malá k němu snad i ruce své vztáhla v naději že se jej dotkne dotkal se nevěděla ? Nevěděla zda to byl sen či skutečnost , nevěděla čemu věřit má avšak ta zvláštní noc v ní strach bouřek vzbudil . Při každé z nich bezpečí s útěchou hledala až do své dospělosti avšak zstrachu z nich se nikdy nezbavila i když vyrostla v slečnu jenž války nemá ráda .Avšak i barva očí z modrozelené na zelenou se změnila a ona hledá něco co najít nemůže a sama sebe se ptá co to jen znamená.