Půlnoční pomsta

 

Odbila půlnoc a v televizi mělo začít nové anime, jenže jak na potvoru vypadl proud a ty jsi byl kvůli tomu nervózní.  Nejdříve jsi chodil po bytě a pak sis sedl k televizi, jenže ona stále nefungovala a možnost vidět premiéru Modrého období se rovnala nule. Snad posté jsi vstal, a opět jsi se posadil. V ruce jsi svíral nůžky, se kterými sis nervózně hrál.

 

Venku mezitím se bouře spustila a do oken ti déšť bubnoval. Blesky oblohu křižovaly a hromy se v dáli ozývaly. Každým bleskem, jenž oblohu proťal, jsi sebou trhnul. Měl jsi špatný pocit, jenž se s počasím venku mnohem zhoršil. Možná tě dohnaly i výčitky tvého svědomí. Ne, ty přece za to nemůžeš. Nebyla tvá vina co se stalo. Ona si přece za to mohla sama.

 

O pár chvil později náhle v kuchyni něco spadlo, v ten moment se ti na těle objevila husí kůže. Třesoucíma rukama jsi se snažil zapálit svíčku. Jen přece všude panovala temnota a ty jsi měl pocit, že si s tebou zahrává. Už dvakrát jsi měl dojem, že jsi jí viděl ve svitu blesku. Mrtvolně bledou s mořskými řasami ve vlasech. Dokonce bys i přísahal , že jsi cítil mořskou sůl. Ale to bylo nemožné, její tělo spočívalo na dně oceánu.

 

Po pár chvílí jsi konečně svíčku zapálil. Měl jsi pocit, že ti těžknou nohy čím víc jsi se ke kuchyni blížil. V mihotajícím plamínku jsi však neviděl nic znepokojivého. Šel jsi tedy ke kuchyňské lince, jenže když jsi došel blíž, po něčem jsi uklouzl. Jak jsi padal, plamen svíčky ti popálil část ruky avšak nic naštěstí ve tvém okolí nechytlo.

 

Popálená ruka tě bolela, i přesto jsi ze země zvedl svíčku, a znova jsi jí zapálil. V jejím mihotajícím světle jsi se podíval k zemi. Chtěl jsi vědět po čem jsi uklouzl. V ten moment se ti z hrdla vydral výkřik. Světlo blesku ozářilo celou kuchyni a ty jsi jasně viděl drobné kuličky křišťálu, jenž jsi daroval Sandře. Začal jsi zoufale couvat z kuchyně a přitom jsi křičel hrůzou jak raněné zvíře. Nebylo možné, abys je měl v kuchyni. Sandra byla mrtvá, na jachtě jste se pohádali a tys jí uškrtil. Poté jsi její tělo hodil přes palubu. Jenže jsi se bál, aby jí nikdo nenalezl a tak ses potil. Viděl jsi jí ležet na dně moře nedaleko mušlí, jenž milovala. Na krku stále měla náhrdelník, na kterém se skvělá drobná mušle avšak tys její tělo ještě dostatečně zatížil kamením a ten křišťál měla u sebe.

 

     Byl jsi nervozní a proto jsi vycouval pozpátku z kuchyně. Šel jsi do koupelny kde byla lékárnička a popáleninu sis namazal chladivou mastí. V duchu jsi se snažil přesvědčit, že se nic divného neděje, ale přesto jsi měl pocit, že nejsi doma sám.

 

  Z obývacího pokoje jsi náhle slyšel kroky a celý jsi hrůzou ztuhnul. Kroky zněly šouravě a pomalu. Blížily se ke koupelně. Náhle však před dveřmi ustaly. Všude vládlo tíživé ticho. Díval jsi se na dveře s hrůzou vepsanou ve tváří. Udeřil další hrom a déšť zlověstně na střechu tvého domu bubnoval. Dveře koupelny se začaly pomalu otevírat a ty jsi začal čím dál víc blednout.

 

‘Miláčku, to jsem já. Tvá jediná láska Sandra. Pojď ke mně blíž.’ Slyšel jsi hlas, jenž se začal ozývat. Čím dál víc jsi byl vyděšený avšak náhle tě osvítl spásný nápad. K otevíracím dveřím jsi se otočil zády a sprintoval jsi ke skříni kde byl uložen svazek bylinek, jenž měly chránit před mstícími se duchy. Zapálil jsi jej a začal jsi vykuřovat koupelnu, jenže se za tebou ozvaly její kroky. Zděšeně jsi se otočil a chtěl jsi vykřiknout, jenže to nešlo, ona své ruce k tobě vztáhla a tvé rty svými zakryla. Cítil jsi rozkládající maso a zoufale ses jí snažil odstrčit. V ten moment se ona začala smát a ty jsou couval směrem k vaně. Spadl jsi do ní a ona se nad tebou naklonila a pravila: ‘Miláčku, teď jsi navěky můj a její útlé rozpadající se ruce tě začaly škrtit. Rozpadající se šklebící tvář bylo to poslední, co jsi viděl v hrůze, jenže tě obklopila, než tvé srdce přestalo navěky bít.