Noční setkání

Znala jsem les, jenž svá tajemství měl a studánku, která byla křišťálově čistá. V její hladině přes den slunce se odráželo a v noci pro změnu měsíc zas. Lesní zvěř k ní chodila beze strachu pít a ve stínu stromu ochranu před sluncem nalézala. Málo kdo o té studánce ví a ten kdo k ní cestu znal, ten jí neprozradil dál. Jen přece les to byl hluboký, ale nebyl temný a přesto znal příběh, jenž lesy si mezi sebou vyprávěly. V korunách stromů kdy vítr jemně vál a ptačí zpěv zněl, les procital a příběh ten dalším lesům vyprávěl.

Snad by to byl den jako každý jiný, ale osud tomu chtěl jinak. Byla již pozdní hodina a Katka pospíchala na poslední vlak do města Osek. Netušila zdali ho však stihne. Měla na to jen půl hodiny a její cesta byla dlouhá. Musela se rozhodovat rychle - buď to vezme na vlakové nádraží zkratkou přes park a nebo půjde osvětlenou ulicí. Po krátké úvaze se rozhodla pro zkratku. Jen přece potřebovala být doma včas. Jenže netušila, že je celou dobu sledovaná zdejším bezdomovcem.

Přesto ale byla nervózní a každou chvíli se za sebe ohlížela, jenže bezdomovci jsou znalí a ví, jak se skrýt. On sám však netušil, že již nějakou dobu je v hledáčku někoho jiného. Rudě zářící oči ve tmě za mužem se vydaly a tiše jej pronásledovaly.

On se mezitím k mladé ženě blížil s nekalými úmysly. Když jej náhlé k sobě vztáhly bílé ruce a do jeho krku se špičáky ostré jak břitva zakously. Jeho tělo pak do lesa skryl a sám se zpět do stínu noci navrátil. Katka netušila jakému nebezpečí unikla avšak stalo se, že cestou na vlak zakopla a k zemi spadla. Chtěla vědět, co její pád způsobilo, a tak překážku tu hledala. K jejímu překvapení to byl starý deník, který měl zámek ve tvaru růže. Z nedalekého nádraží se náhle ozvalo houkání vlaku a Katka sebou trhla. Z hrudi se jí vydral povzdech. Kdyby jen nezakopla a nezačala hledat předmět, o který se málem přizabila, neujelo by jí to. Ale teď už je pozdě. S povzdechem na rtech se vydala na další vlak, který měl jet za hodinu. Netušila, že jí mezitím pozorují dva upíři. Jeden již nasycený bezdomovcem a druhý stále hladový, který si právě vybral dárkyni krve. On nezabíjel pokud nemusel. Snad proto se na nádraží za ní i vydali.

Již na nádraží byla a na vlak čekala, knihu o Čarodějovi si četla. Když do čekárny vstoupili dva mladí muži. Oba byli vysocí a o něčem se tiše povídali. Vypadalo to jako kdyby něco nebo někoho hledali. Náhle jeden z nich zamířil k mladé ženě, jenž viděl v čekárně. Potřeboval něco vědět.

"Slečno nenašla jste deník v parku? Je starý a pro mě důležitý, zámek má ve tvaru růže a na hřbetě vyrytého netopýra."

"Ano, takový deník mám. Ach, máte pravdu. Má na hřbetě netopýra, je moc hezký. Zde ho máte." podala tomu muži deník s úsměvem na tváři a on jej přijal. Chvíli váhal a nad něčím přemýšlel, nakonec se rozhodl. "Kdyby vám to nevadilo, mohl bych vás odvézt domů jako poděkování za vrácení deníku. Jen povoz je poněkud jiný než jste zvyklá."

 Po krátkém zaváhaní přikývla a nabídku muže přijala. Ten druhý se k nim přidal. K jejímu překvapení došli na parkoviště kde stál kočár koňmi tažený. Muž, jenž je celou dobu doprovázel, šel na místo vozka* a ten druhý Katce otevřel dveře a pomohl do kočáru. Po chvilce cesty se na ní usmál a zeptal se jí kde bydlí. Katka mu pověděla svou adresu, ale poněkud znejistila. Jeho oči začaly zářit rudě a než se nadála držel jí v pevném obětí a své špičáky do jejího krku ponořil. Pil z ní dokud neupadla do bezvědomí.

Příštího dne se doma vzbudila netušící, jak se tam dostala. S oči se na obraze s mořem zastavila na pár okamžiků s rukou si na krk šáhla kde dvě ranky cítila. Vše si z t té noci vybavila a ke svému překvapení i vzkaz napsaný nalezla, jenž byl na obraze s mořem přichycen. Bylo tam jen slovo děkuji.

*kočí