Takže, lidičky, po dlouhé době nějaká povídka. Je udělaná na motiv sci-fi a nechala jsem se inspirovat SG serialem. Jen doufám, že nikomu nebude vadit použité přezdívky, ale stejně sem nechodí. :D
Tak užijte si hezky povídku.
Záhada planety Andory
Utíkala lesem, bosá utíkala a nevěděla kam. Jen jedno ji bylo jasné, že tomu asi neuteče. O kořen stromu zakopla a spadla na zem. Již nevstala, neboť temným stín její výkřik pohltil. Nedaleko místa se nacházel tábor dávných bojovníků. Jeden z nich snad myslel si, že výkřik dívčí slyšel, tak do míst temných vydal se sám, ale nic tam nenašel. Proto do tábora se vrátil ke svým přátelům a u ohně nočního vyprávěl jim, co se mu dnes stalo.
Jeden z nich však vstal a s očima žhnoucími, hlasem hlubokým všem oznámil: "Jsme na planetě Andora, kdysi zde žili lidé, ale již delší čas se nikdo z nich okolním civilizacím žijícím na planetách neozval, neboť všichni do jednoho zmizeli a my máme za úkol zjistit, co se jim stalo. Proto navrhuji vydat se zítra po ránu na místo odkud Zoat slyšel dívčí vykřik,"
"Pravdu máš, Jamile, ale nevadí ti, že vůdcem jsem ja?
"Ale no tak, Majo, nečil se hned a tu radost mi dopřej pro jednou. Ty náš malý Májičku."
"Já jsem MAJO!!! A ne Majíček!"
"Dobrá, Májo, tak se hned nečil, tak seš holt Majo."
"Dobrá tak se mi to líbí a teď hezky všichni do hajan do postýlek alias spacáku."
"Ale no tak, Majo, nečil se hned a tu radost mi dopřej pro jednou. Ty náš malý Májičku."
"Já jsem MAJO!!! A ne Majíček!"
"Dobrá, Májo, tak se hned nečil, tak seš holt Majo."
"Dobrá tak se mi to líbí a teď hezky všichni do hajan do postýlek alias spacáku."
A tak všichni v temné noci kdy jen oheň plápolá za obecného veselí ke spánku uhlehli netušící o nebezpečím blízkém.
Příštího dne se celá skupina bojovníků vydala k místu odkud Zoat slyšel výkřik, nikoho a a nic tam ale nenašli. Netušili však, že je z houští křovin pozorují dvě oči, které podkopávaly tiše a rychle tunel pod jednoho z nich, aby ho do temnot stáhnout mohli. Nic netušící bojovníci pátrali a hledali dál, když tu náhle výkřik ze svého středu zaslechli a zhrůzou zjistili, že jeden z nich do země se propad. Ostatní s hrůzou stáli s rozevřenými oči do kořán dívajicí se do černé jámy hluboké, avšak Majo, jenž nejblíž stál do jamy vrhnout pro jedno z nich se chtěl, v tu chvíli ho čísi dvě ruce zezadu zachytili a ke skoku mu zabránili, neboť se za ním ozval hlas známí: "Nejdříve se musíme vrátit do tábora, Majo, abychom se připravili, a pak se tam dolů pro něj vydáme. On je silný a rozumný ví, že se pro něj vydáme."
Skupina se tedy vydala se zachmuřenými výrazy do dábora, neboť jeden z nich chyběl a oni netušili, co se mu mohlo stát, ale všichni si uvědomovali, že Jamil pravdu má a připravit se musí na to co je čeká.
Mezitím se Zoat z pádu a šoku vzpamatoval, avšak všimnul si, že je obklíčen a sám nemá naději ze zajetí dostat se - přesto, že se netvorům snažil vytrhnout a utéci jim, bylo to zbytečné, protože byli příliš silní. Jen dvakrát se mu je prohlédnout podařilo, neboť ve stínu zlryti byli a jejich podoba prazvláštní zdála se být. Připomínali křížence Unase, Bala a simbionta. I když jejich podoba byla děsivá pokoušel se zoufale utéci, ale to se mu nepodařilo a do temné kobky uvrhnut byl, ke svému překavpení zjistil, že se zde nenachází sám. Podařilo se mu zahlédnout drobnou postavu, která se v koutě krčila, on však byl zvědavý a potichu se k postavě přibližoval ze zadu, aby ji mohl překvapit budeli to nepřítel. Ke svému překvapení zjistil, že je to malá holčička plačící nad ohlodanými kostry lidí. Zeptal se ji kdo je a snažil se ji utěšit, neboť jasné mu bylo čí výkřik slyšel.
Mezitím se dozvěděl, že se maličká jmenuje Adrianka a je poslední žijicí obyvatelkou této planety, protože všechny ostatní obyvatele byli sežráni a vyjimkou nebyli ani její rodiče, které si nestvůry dali s brusinkovou omáčkou a houskovým knedlíkem. Zoat se pokoušel maličkou utěšit a řekl ji, že pomoct je již na cestě, neboť on tu není sám a pochazí ze skupiny davných bojovníku jinak řečeno Tokrum.
Mezitím se celá skupina bojovníku vracela k jámě, aby se do ni mohli spustit a dojít si pro jednoho z nich, jehož osud neznali. Všichni po jednom za sebou naskákali do jámy, která vedla do tunelu. Netušili však o nebezpečí číhajicí ve stínech v tunelu, které je vidělo a pozorovalo. Temný stín, jenž potichu se blížil za nimi a nejslabší oběť si vybral, již byla to družka jednoho z nich. Zeiklied, která netušila o nebezpečí z ničeho nic náhle vykřikla, neboť dvě ruce do temnot tunelu jí tahly, však koalista nečekal a sekerou, kterou u sebe měl, obě ruce, jenž ji do tunelu táhly, usekl. V tu chvíli se na celou skupinu vrhli nepřátele, kteří se skrývali a svého druha, jenž zabili pomstíti chtěli. Natal krvavý a krutý boj, při kterém vůdce Maja přišel málem dvakrát o hlavu, protože pozor si nedával a příšerka mu ji malem ukousla(to by si pochutnala mna,mnam)
Po boji kdy nechali jen jednu naživu prohlásil Majo moudře že je budou nazívat
Balosimbionunas.Tento jediný žijicí Balosimbiounas je musel zavést do kobky kde věznili Zoata .Když tam však přišli naskytla se jim velmi komická podívaná protože Zoat se pokoušelneudpěšně byrazit mříže,vyhodit mříže do povětří s granatem který u sebe našel nahodou a pod hrabat se pod mřížemi aby otam tud dostal seba a Adrianku,která kolem skákala a vesele volala Tam ne tam nehrabej tam jsou schnilí mrtvoli a tamzas uzený netopíři.
Tímto pohledem se heště chvíli kochali a pak teprve pustili Zoata a maličkou ven.M9sto nich tam však zavřeli Balosimbionunase a společně se do tábora vrátili odkud odlétly s mateřkou lodí zpět na svou planetu neboť se z maličké Adrianky rozhodli vychovat pravou tokru.