Poslední přání

Prolog

Pozor si dej člověče na přání své jehož cena by mohla být vysoká. Jediná výjimka jest v momentě kdy umíráš. Život přání nedokáže navrátit, ale může odhalit pravdu, jenže by mohla být navždy skrytá. Avšak tvá smrt nesmí být tvou rukou provedena.

Nikdy proto neříkej přání svá do větru. A nebo si pozor dej kde svá přání pronášíš. To ti vzkazujeme my duchové Studny přání.

 1.cast

   Byl pozdní večer kdy se měla setkat se svým milým. Její srdce radostí bušilo, ale zároveň měla strach. Netušila proč. Čekala na něj u studny, o které kolovali strašidelné historky. Z té studně měly přebývat duše těch jenž byly zavraždění ale nikdo nikdy žádného ducha neviděl. Také se tvrdilo, že každé přání, které u této studny někdo poví se do několika dnů vyplní. Avšak cena byla příliš vysoká. 

 Jedni tvrdili, že jednou si jeden muž přál být bohatý a oblíbený. Blahopřání se mu splnilo, ale do roka a do dne zemřela jeho žena a i dítě. Nikdo netušil zdali je tento příběh skutečnost a nebo lež. Teprve  dnešního večera se Anna domluvila s Robertem, že se dneska setkají u studny a každý si bude něco přát. Jenže její milý stále nepřicházel, i když zde už dávno měl být.

    Netušila že jí celou dobu pozoruje s poza stromů. V jeho pohledu byla vidět nenávist a to jen a pouze proto, že jí už nemiloval. Možná doufal že odejde, ale ona stále neodcházela. Milovala ho hlubokou a čistou láskou  On jí ale nenáviděl, miloval jinou. 

  Jeho nenávist byla tak silná, že nakonec vymyslel plán. Tiše se přiblížil ke své milé a objal ji okolo pasu. Ona z počátku vykřikla neboť se ho lekla. Ale když jí otočil směrem k sobě na její tváři se objevil úsměv. 

   Jemným hlasem mu položila snadnou otázku: "Miláčku, kde jsi byl? Už jsem myslela, že nepřijdeš."

  Na jeho tváři se objevil úsměv a a jemně ji pohladil po tváři. "Moc se omlouvám, ale bohužel zdrželi mě v práci. Anno, však víš, že jako policista jsem ve službě skoro nonstop. Ty má milovaná pomněnko."

  Naklonil se k ní aby jí políbil. Jejich rty se spojili v polibku ale něco bylo jiné. Chyběla v něm něha a pocit lásky. 

 Ty se od sebe odtrhli, viděl v jejich očích nevyslovenou otázku. Chtěla vědět co se děje. On jí ale řekl, že o nic nejde a že měl jen a pouze těžký den v práci. Uklidněná tuto větou nechala se jim vzít za ruku a společně šli ke studni přání. Byla to Kruhová studna udělaná z kamení Ale jedna věc na ní byla zvláštní. Všude kolem kvetly květiny, které jakoby v sobě měli srdce. Držící se za ruce došly společně ke studni.

     On se náhle omluvil, že mu někdo volá na telefon a pár kroku od ní po odešel. Anna, která nic zlého netušila, dívala se do studně, když náhle ucítila jak je jim tělem vyletěla kluka. 

Zmateně se otočila a rozšířenýma očima se dívala na svého přítele, který se klidně usmíval a natahoval kohoutek, aby mohl znova vystřelit. Nebál se, že někdo střelbu uslyší na jeho pistoli byl dany tlumič. Tři výstřely mu stačili. Nechtěl, aby byla ještě mrtvá. Viděl jak leží na zemi a nechápala co se právě stalo. Z jejího těla tekla krev a ona chraptěla. Jediné co dokázala říct bylo proč ji to udělal?

“Víš, pomněnko, už dlouhou dobu jsi mi vadila. Miluju jinou ženu a ty mi lezeš na nervy. Vlastně k tobě ani necítím už lásku. Nic. Jen nenávist." pravil když k ní šel. Snažila se od něj odplazit, ale nešlo to. Místo toho, aby se od něho dostala dál se Robert k ní přiblížil.

    Přišel s přítelkyní blíže a vzal ji do náruče. S úsměvem na rtech se s ní blížil ke studni, i když ho tiše prosila ať to nedělá. On ale na její prosby nebral zřetel. Slabou bránící ji posadil na kraj studny a pak do ní strčil. Díval se za ní jak padá dokud nezaslechl žbluňknutí.

  S hřejivým pocitem pak odjel domů.

 Anna ale nezemřela. Hned po dopadu do vody z posledních sil myslela na to, aby její vrah neunikl spravedlnosti.

  Přála si, aby zemřel děsivou smrtí, ale předtím aby se ke všemu přiznal. Zavírala se nad ní voda, ale přesto měla pocit, že slyší tichý líbezný zpěv.

   Její oči se navždy zavřely avšak květiny, jenž u studny rostly náhle rozkvetly. V jejich střede však bylo zlomené srdce a tři kapky krve. Čas pomsty, čas duchů nadešel. 

  Byla půlnoc když se Robert dostal domů.

Pokračování příště.

Půlnoční pomsta

 

Odbila půlnoc a v televizi mělo začít nové anime, jenže jak na potvoru vypadl proud a ty jsi byl kvůli tomu nervózní.  Nejdříve jsi chodil po bytě a pak sis sedl k televizi, jenže ona stále nefungovala a možnost vidět premiéru Modrého období se rovnala nule. Snad posté jsi vstal, a opět jsi se posadil. V ruce jsi svíral nůžky, se kterými sis nervózně hrál.

 

Venku mezitím se bouře spustila a do oken ti déšť bubnoval. Blesky oblohu křižovaly a hromy se v dáli ozývaly. Každým bleskem, jenž oblohu proťal, jsi sebou trhnul. Měl jsi špatný pocit, jenž se s počasím venku mnohem zhoršil. Možná tě dohnaly i výčitky tvého svědomí. Ne, ty přece za to nemůžeš. Nebyla tvá vina co se stalo. Ona si přece za to mohla sama.

 

O pár chvil později náhle v kuchyni něco spadlo, v ten moment se ti na těle objevila husí kůže. Třesoucíma rukama jsi se snažil zapálit svíčku. Jen přece všude panovala temnota a ty jsi měl pocit, že si s tebou zahrává. Už dvakrát jsi měl dojem, že jsi jí viděl ve svitu blesku. Mrtvolně bledou s mořskými řasami ve vlasech. Dokonce bys i přísahal , že jsi cítil mořskou sůl. Ale to bylo nemožné, její tělo spočívalo na dně oceánu.

 

Po pár chvílí jsi konečně svíčku zapálil. Měl jsi pocit, že ti těžknou nohy čím víc jsi se ke kuchyni blížil. V mihotajícím plamínku jsi však neviděl nic znepokojivého. Šel jsi tedy ke kuchyňské lince, jenže když jsi došel blíž, po něčem jsi uklouzl. Jak jsi padal, plamen svíčky ti popálil část ruky avšak nic naštěstí ve tvém okolí nechytlo.

 

Popálená ruka tě bolela, i přesto jsi ze země zvedl svíčku, a znova jsi jí zapálil. V jejím mihotajícím světle jsi se podíval k zemi. Chtěl jsi vědět po čem jsi uklouzl. V ten moment se ti z hrdla vydral výkřik. Světlo blesku ozářilo celou kuchyni a ty jsi jasně viděl drobné kuličky křišťálu, jenž jsi daroval Sandře. Začal jsi zoufale couvat z kuchyně a přitom jsi křičel hrůzou jak raněné zvíře. Nebylo možné, abys je měl v kuchyni. Sandra byla mrtvá, na jachtě jste se pohádali a tys jí uškrtil. Poté jsi její tělo hodil přes palubu. Jenže jsi se bál, aby jí nikdo nenalezl a tak ses potil. Viděl jsi jí ležet na dně moře nedaleko mušlí, jenž milovala. Na krku stále měla náhrdelník, na kterém se skvělá drobná mušle avšak tys její tělo ještě dostatečně zatížil kamením a ten křišťál měla u sebe.

 

     Byl jsi nervozní a proto jsi vycouval pozpátku z kuchyně. Šel jsi do koupelny kde byla lékárnička a popáleninu sis namazal chladivou mastí. V duchu jsi se snažil přesvědčit, že se nic divného neděje, ale přesto jsi měl pocit, že nejsi doma sám.

 

  Z obývacího pokoje jsi náhle slyšel kroky a celý jsi hrůzou ztuhnul. Kroky zněly šouravě a pomalu. Blížily se ke koupelně. Náhle však před dveřmi ustaly. Všude vládlo tíživé ticho. Díval jsi se na dveře s hrůzou vepsanou ve tváří. Udeřil další hrom a déšť zlověstně na střechu tvého domu bubnoval. Dveře koupelny se začaly pomalu otevírat a ty jsi začal čím dál víc blednout.

 

‘Miláčku, to jsem já. Tvá jediná láska Sandra. Pojď ke mně blíž.’ Slyšel jsi hlas, jenž se začal ozývat. Čím dál víc jsi byl vyděšený avšak náhle tě osvítl spásný nápad. K otevíracím dveřím jsi se otočil zády a sprintoval jsi ke skříni kde byl uložen svazek bylinek, jenž měly chránit před mstícími se duchy. Zapálil jsi jej a začal jsi vykuřovat koupelnu, jenže se za tebou ozvaly její kroky. Zděšeně jsi se otočil a chtěl jsi vykřiknout, jenže to nešlo, ona své ruce k tobě vztáhla a tvé rty svými zakryla. Cítil jsi rozkládající maso a zoufale ses jí snažil odstrčit. V ten moment se ona začala smát a ty jsou couval směrem k vaně. Spadl jsi do ní a ona se nad tebou naklonila a pravila: ‘Miláčku, teď jsi navěky můj a její útlé rozpadající se ruce tě začaly škrtit. Rozpadající se šklebící tvář bylo to poslední, co jsi viděl v hrůze, jenže tě obklopila, než tvé srdce přestalo navěky bít.

Zakázaná láska

Zakázaná láska

Tam kde tiše vítr zpívá zapomenutý příběh jest, jenž zavátý pískem času v zapomnění upadá. Láska, jenž zakázaná byla, mezi dvěma světy, které se navzájem protnuli v okamžiku nestřežení.

Tam kde azurové moře písečné pláže omývá, tam hlas sirén do záhuby námořníky láká. Však lidé vše za pověst jen mají a před skutečností oči zavírají.

On se jmenoval Michal a moře miloval. Možná proto se rozhodl na své jachtě cestovat do Tanzanie kde moře omývá písečné pláže, jenž bělostně do dálky září a ve větru mírném listy palem tiše šelestí.

Tam na pláži mladá žena leží a sluneční paprsky si vychutnává přitom vlnám mořským naslouchá a vánek jemný si užívá. Na obzoru se zatím obrys jachty objeví se a k pláži Zanbrie se plíží kde kotvu do vody vhodí.

Tam se mladý muž vylodí a na pláž se vydá. Zvuk jeho chůze ticho prolomí a vlny začnou svou píseň zpívat, jenž do dálky zní až k ženě, jenž na písku spí. Ze spánku díky vlnám procitá.

A do vody zpět se vydá. Jen na místě kde před tím byla duhová mušle skví se jak z jara květ, jenž rozkvétá. A ve vlnách zlatá ploutev se mihne a v hlubinách moře zmizí.

Michal mezitím na tržiště se vydá kde místní plody moře prodávají ale také kuřecí či kozí maso, nebo i koblížky dají se zde koupit.

Jenže mladý muž je gurmánem a moc rád ochutnává i speciality krajin kam zavítá. Zde se rozhodl ochutnat místní grilované chobotničky, které se rozhodl vzít zpět na pláž. Mezitím Casandra zjistila, že na pevnině zapomněla svou duhovou mušli a tak se pro ní vrací zpět na pláž. Mezi korálovými útesy mnoha barev proplouvá skoro rychlostí světla. Z vody se vynoří a zpět pro mušli se vydává. Jak k mušli došla a chtěla se vrátit zpět do moře nechtěně vrazila do mladého muže, který na sebe vyklopil grilované chobotničky.

„Moc se omlouvám, pane, ale nevšimla jsem si vás,“ pravila líbezným hlasem a oči své k němu zvedla.

On do nich pohlédl a v ten moment se v nich ztratil. Byly modré a hluboké jak sama noc. Oválný obličej rámovaly vlnité zlaté vlasy, jež spadaly až po lopatky. Její úsměv byl líbezný a on se v něm ztrácel.

„Nic se neděje. Jmenuju se Michal a ty?“

„Já jsem Casandra,“ líbezně se na něj usmála.

On byl její elegancí okouzlen, ale po pár chvil se vzpamatoval a požádal jí o telefonní číslo.

Jenže ona se omluvila, že telefon nemá a již musí jít, ale slíbila mu, že zítra se západem slunce přijde.

V ten moment se dva světy střetly, jenž se střetnout nikdy neměly.

Měli být upřímní - mladá žena se mu líbila, tak jako on jí. Kaštanové krátké vlasy, milý úsměv a hnědé oči se na ní mile dívaly.

Když se nedíval, do moře se vrátila a domu se vydala. Jen netušila, jak by se díval na ní kdyby věděl, že je sirénou, která dříve námořníky do záhuby vábila.

On mezitím na ní nedokázal zapomenout a na jachtu se vydal zpět. Houpáním vln nechal se ke spánku ukolébat a pocit při usínání měl, že vábivý zpěv z dálky zní. Jen když usínal mladé ženy z dnešního dne podoba se vynořila a on s úsměvem na rtech do říše snu odplul.

Příštího dne po tržišti chodil a místních na ženu tu se ptal. Jenže nikdo jí neznal a tak se nic nového nedozvěděl. Přišlo mu to zvláštní, ale napadlo ho, že by to mohla být turistka.

Netrpělivě proto očekával na západ slunce.

Sluneční paprsky po pláží tančily a moře se rozevřelo, aby sirénu pevnině vydalo. Ona z moře vyšla a nikdo by nepoznal, že v něm byla. Po pláži ladnou chůzí šla a Michala vyhlížela. On z tržnice k pláži šel a srdce až v krku měl. Nervózní zdali tam dívka jeho snů bude. K jeho úlevě jí tam viděl a s úsměvem na tváři se k ní vydal.

Spolu západ slunce pozorovali a za ruce se drželi. Nic nemuseli si říkat při pohledu do očí jeden druhému jejich srdce radostí vždy poskočilo.

Měsíční svit, jenž poslední paprsky sluneční vystřídal, tiše pozoroval dvojici jejíž láska začala se rozvíjet jak růže květ. Po společné noci na pláži prožité čas milenců ke konci se chýlil.

Jeden polibek a sladké loučení s příslibem, že zítra se opět setkají. Jak sladké a bolestivé loučení bylo oba věděli.

Příštího rána vstal a do města se vydal. Jeho kroky vedly ke stánku kde prodávali náhrdelníky z mušlí a tak pro ní jeden i koupil. Ona se toho dne za ním již v brzkých hodinách vydala a jala se svého milého po pláži hledat.

Když jej na pláži nenašla, odvahu svou posbírala a do města se vydala. Tam však jeden z místních poznal kým je a ostatní v ten moment i zburcoval a na nebohou sirénu hon započal.

Michal si však všiml zvláštního ruchu a tak k tomu místu vydal. Byl zděšen tím, že lidé na Kasandru věci hází a něco po ní pokřikují. Rozhodl se jí pomoci, jenže jeden pár rukou ho zastavil a začal mu vysvětlovat, že ta žena je nebezpečná neb z moře pochází a sirénou jí nazývají.

I přesto, co mu ten muž tvrdil, jí miloval a když viděl, že jí chytili peníze jim za ní nabídl. Muži, jenž po penězích lačnili, mu tu ženu vydali a on jí vzal sebou na svou jachtu.

Tam mu o sobě pravdu řekla a k jejímu překvapení jí neodsoudil. Ještě se jí omlouval za to, co se stalo. V tu noc spolu ulehli a spánkem klidným usnuli. Jen moře bylo neklidné neb cítilo, že se něco blíží.

Lidé, jenž mu sirénu vydali, rozhodli vzít si jí zpět, neb dle staré pověsti k pokladu je zavést mohla a k moři se vydali. V ten moment Casandra procitla a svého milého vzbudila.

S tím, že se něco zlého blíží. Když na palubu vstoupili a k pláži se podívali, viděli, jak se k nim rybářské čluny plíží se zapálenými pochodněmi. V ten moment Michal kotvu šel zvednout, aby nebezpečí unikli. Avšak rybáři postřelili ho harpunou. V ten moment siréna zpívat začala a jedna rybářská loď za druhou do útesu začala narážet.

Avšak Michalovo zranění vážné bylo. Do východu svého milého v náručí držela a svými slzami jeho tělo kropila. On však vědomí nabil a tiše jí lásku vyznal při východu slunce, jehož paprsky na vodě tančily a zářily. Dva zamilované na jachtě tiše pozorovalo a slunečními paprsky sirény slzy sušilo. Michal do kapsy šáhl a náhrdelník jí dal, jenž jí minulý den koupil a pak naposledy oči své zavřel. V ten moment Casandry nářek mořem se nesl. Pak do vody i s tělem svého milého se vrátila a na mořském dni jej pohřbila a pod srdcem jeho dítě nosila. Plod lásky zakázané mezi sirénou a člověkem, jenž hořko sladký konec měl.

5 věcí, co se vám může v práci přihodit

Pozor, následující věci jsou podle skutečné události!

1. Budova, kde pracuji, stojí na velmi starém hřbitově.

2. Ve 21:30 nejste v práci vítání (to vaše pracoviště patří duchům).

3. Mít v práci po zavírací době divný pocit.

4. Sama od sebe se spouští voda přímo před vámi a to i když jste u umyvadla sama. 

5. V poslední době vidíte pohyb, i když tam nikdo není.

Poslední plavba část druhá

Slunce již pomalu ztrácelo na své síle a chýlilo se k západu, když nastal čas večeře. Atmosféra byla uvolněná a přátelská. Všichni jako by zapomněli na odpolední prožitou hrůzu z bouře a i na zvláštní pocit zlověstné události co měli. Všude panoval čilý hovor a všichni se těšili na ples s tombolou.

Mezitím dal kapitán znamení, aby byla spuštěna kotva, jenže se tak nestalo a on pozoroval jak stále plují, i když loď již měla stát. Přiběhl k němu jeden z námořníků s tím, že s ním potřebuje nutně mluvit. V obličeji byl celý bledý a kapitán pochopil, že se muselo něco neobvyklého a nebo zlého stát.

"Povídejte, pane Volfe, co se děje?" vyzval jej kapitán a námořník mu odpověděl: "Pane Arnošte, nikdo, ale doopravdy nikdo z posádky nemá ponětí jak se to mohlo stát. Ještě než jsme vyplouvali tak jsem já a váš zástupce zkontrolovali zdali je kotva v pořádku. Ještě v přístavu jsme jí měli. Ale nevím jak vám to říct... stalo se něco, co nikoho z nás nenapadlo. Přišli jsme o kotvu. Nikdo neví, jak je to možné."

Po této zprávě kapitánův obličej zbělal, ale po pár vteřinách se mu vrátila zpět jeho barva. Námořníkovi přikázal, aby ho dovedl na místo kde má být kotva. Když byli na místě, nemohl uvěřit vlastím očím. Kotva nebyla na svém místě. Jediné co po ní zbylo byl řetěz, jenže s tím loď nezastaví. V zlé předtuše se zeptal své posádky, "Zkontrolovali jste záchranné čluny? Jsou v pořádku?" Nikdo mu neodpověděl, jen posádka pokrčila rameny. Po pravdě řečeno, po tom co přišli na to, že nemají kotvu. Měli strach zkontrolovat čluny. A tak k záchranným člunům rozeběhl sám kapitán. A začal se dívat pod plachty. Z hrdla se mu dral výkřik zoufalství, ale věděl, že musí zůstat klidný. Prvních deset člunu bylo poškozeno, ale to neznamená, že musí být zničeno všech třicet člunu. Jenže ke všemu zděšeně přišel na to, že ani jeden člun není v pořádku.

Také si předtím všiml, že u kotvy, tedy u místa kde byla kdysi kotva, jsou nějaké hluboké rýhy. V duchu ho napadlo, že to mohlo být z toho jak kotva padala do vody. A čluny? Ty musela tak šíleně poškodit samotná bouře. Přece není možné, aby ty díry ve člunech provedl člověk. A už vůbec se nikdo nedokázal sám zbavit několika sto kilové kotvy sám. Vždyť to by nemohl udělat jediný člověk a nikdo navíc zde není. Tím si byl jistý. Protože před vyplutím vše zkontrolovali. Jak celou palubu tak i podpalubí, kotvu a čluny. Ne, pasažéři se nic nedozví. Podíval se na svou posádku a informoval je o situaci. Zopakoval, "Hosté na palubě o ničem nesmí vědět. Nehodlá riskovat paniku. Záchranné vesty jsou v pořádku, což je dobrá zpráva a vysílačka se do dvou dnů opraví. Ten kdo hostům poví pravdu bude bez práce a bez nároku na jakoukoliv odměnu a zaplacení přesčasů.

Všichni se tvařte jako kdyby se nic nestalo. Zkrátka bouře byla mnohem horší, než jsme si mysleli a také dostatečně silná, aby nám vzala špatně připevněnou kotvu. Příště si vezmeme náhradní kotvu sebou. A čluny? Tak ty byli podle mě z velmi nekvalitního dřeva."

Jak řekl, tak se stalo a všichni se vydali do tanečního sálu, kde již hudba hrála a probíhal ples. Nikdo nezkontroloval podpalubí, a tak netušili o hrozbě, jenž v podpalubí číhá.

Slunce již zapadlo a vzduch se ochladil, na palubu se vydali první lidi a přízrak se vydal ke svým obětem. Ani jeden z nich nestači vykřiknout, když jim něco zlomilo vaz a hodilo je přes palubu. Přízrak se blížil pomalu a jistě ke dveřím do tanečního sálu a začínal pociťovat hlad. Po celá staletí spal než ho bohové vložili zpět do Nilu a teď se konečně nasytí.

V sálu páry, jenž tančí, nic zlého netuší a přízrak tiše přes dveře se vkrádá. Náhle se ozve výkřik mladé ženy, kterou okolo pasu místo jejího tanečníka drží něco co vypadá jak netvor z hlubin. Žluté oči a zuby ostré jak pilka. Žena začíná křičet a kapitán se jí snaží zachránit jenže je pozdě, příšera otevírá svá temná ústa a ukusuji jí kus krku. Cítí, jak do něj někdo střílí a to ho rozzuří. Hledá toho vyrušovatele a v očích jeho splane hněv, když vidí jak kapitán na něj míří pistolí. Rozeběhne se k němu a překvapenému kapitánovi vyrve srdce. Na lodi začíná masakr a lidé v panice prchají do člunu. Jenže přes ně padají do vody, kde již čekají krokodýli, kteří je bez milosti roztahají a snědí. Nad řekou se nese bolestný a vyděšený křik.

Příštího rána na lodi není ani živáčka. Jediné co se po lodi válí, jsou kusy lidský těl a mezitím vzkaz v němž je psáno: "Ten, kdo chrám znesvětí, či hrobku vykrade, podepíše rozsudek smrti, ne jedné výletní lodi, ale polovině populace. Neboť jste zapomněli úctu ke svým bohům tak přírodě samotné. Již naslouchat neumíte ani řece Nilu."

Nikdo na lodi nepřežil, tato plavba byla zároveň i jejich posledním dnem na zemi.

 

Vykonavatel.

O dva dny později byla loď nalezena i se vzkazem. Někteří obyvatelé Egypta si myslí, že to co se stalo na lodi byl trest bohů. Tak je začali opět uctívat. Policie nenašla otisky prstu a ani žádného živého pasažéra. Výletní loď Julie byla nakonec označena jako loď duchů jejíž pasažéři a i posádka zemřeli brutální smrtí. Jen kulky vystřeleny z kapitánovy zbraně se nikdy nenašly.

 

<< Kapitola 1. | Povidky

Poslední plavba část první

Slunce vyšlo a jeho paprsky se odrážely od neklidné vody Nilu a začaly zahřívat pomalu vzduch, jenž se začal tetelit teplem. Lidé netrpělivě stáli v přístavišti a očekávali první signál, kdy budou moci nastoupit na výletní loď. Těšily se, že uniknou na lodi vražednému horku. Doufali, že zažijí nepopsatelný zážitek a uvidí nilské krokodýly.

Již zazněl první signál a lidé se nahrnuly na loď, která na Nilu zářila jak perla. Její plachty byly bělostně bílé a barva lodi měla odstín světle hnědé. Na jejích bocích byly umělecky vyvedeny hieroglyfy. Tyto hieroglyfy zářily do dálky jak zlato samotné, neboť byly namalovány zlatou barvou. Na lodi se nacházel taneční sál, jídelna, lehátka a kajuty. Byla to hodnotná loď, jenž měla po stranách i záchranné čluny a u kapitána v kajutě i záchranné vesty. Sám kapitán ale čluny považoval za zbytečnost. Byl přesvědčen, že se lodi nemůže nic stát.

Počkal až nastoupí všichni pasažéři a pak dal znamení k vytažení můstku a kotvy. A vydal se svou milovanou lodí Julií na její první velkolepý výlet.

Z počátku cesta probíhala v poklidu a lidé si mezi sebou povídali. Sám kapitán předal kormidlo důstojníkovi a šel se věnovat svým pasažérům. Byl rád, že na palubě nejsou žádné děti ale jen dospěli lidé . S každým z nich prohodil pár zdvořilých fází a šel se věnovat lidem. Všimnul si, že pár pasažérů je již v obličeji poněkud zelených a nebo začínají měnit barvy. Sám pro sebe si povzdychnul a s rukou dal nenápadně znamení personálu, který se vydal postarat o mírně indisponované hosty. Po této prohlídce si uvědomil, že se blíží desátá hodina odpolední a on by měl mít proslov a seznámit pasažéry s programem. Vydal se tedy na vyvýšené podium, které se na lodi nacházelo a tam přistoupil k mikrofonu.

Svůj projev započal tak že dvakrát tlesknul s dlaněmi u mikrofonu a tím si získal pozornost lidí. Teprve pak začal mluvit: "Milí hosté, vítejte na palubě Julie . Jmenuji se Arnošt a jsem kapitánem této lodi. Kdyby měl kdokoliv z vás jakékoliv zdravotní potíže. Je vám zde k dispozici náš lodní lékař i s jeho týmem. A teď k poněkud k důležitějším věcem. Moc rád bych vás seznámil s našim programem. Přesně ve 14:00 hodin se bude podávat v jídelně oběd se šampaňský či bílým a nebo červeným vínem. Oběd se podává do 15:00 hodin. Potom od 18 do 19:00 je večeře. Poté bude možnost zaregistrovat se do tomboly, která započne ve 23:00. S tímto bych si vás všechny dovolil i pozvat na osmou hodinu večerní do tanečního sálu, kde se bude dneska pořádat bál. Po celou dobu této plavby vás budu informovat ve stejný čas jako dnes o programu. Jinak kdyby mě někdo zájem máme zde i knihovnu a obchod se suvenýry. Mockrát všem děkuji za pozornost a přeji příjemně prožitou plavbu."

Jakmile kapitán Arnošt domluvil, začal se lodí nést potlesk a něco temného se k ní začalo pomalu blížit. Nikdo nic zlého netušil a všichni se oddávali zábavě. Jen kapitán se musel vydat ke kormidlu, neboť ho zavolal jeho zástupce. Rádiem jim přišla zpráva, že se k nim blíží bouře. Jenže kapitán nad tím mávl jen rukou, neboť byl přesvědčený, že varování není pravdivé. Do té doby čistá voda řeky ztmavla a začala být neklidná.

Čistě modré nebe se zatáhlo černými mraky a z nebe začaly padat dešťové kapky. Lide na palubě vykřikli s překvapením někteří více jiný méně. Všichni utíkali před deštěm se schovat do svých kajut. Kde pak slyšeli kapitánův hlas přes rozhlas, že se nic neděje a že se jedná o menší vzácnou dešťovou přeháňku.

Protože všichni utekli do svých kajut tak si nemohli všimnout toho co se děje s vodou v řece. Ryby a krokodýli odplavali od lodi. A samotní krokodýli se schovali na břehy řeky. Řeky, jenž si tiše povzdychla a neklidně se zavlnila. Avšak kolébání lodě kapitán přisuzoval dešťové bouři, jenž je na řece zastihla. Náhle oblohou projel blesk a ozval se hrom. V tom hromu a sténání větru, jenž se přidal byl slyšet ještě jiný zvuk. Něco co bylo podobné křiku divokého zvířete. Cestujícím a i samotnému kapitánovy proběhl mráz po zádech. Chtěl se vrátit i s lodí zpět do přístavu.

Jenže bohové snad vytušili kapitánův záměr, a tak se stalo i to s čím kapitán nepočínal. Temnou oblohou křižovaly blesky a hromy se vznášely na řekou . Lidé v kajutách se snažili uklidnit, ale nešlo to. Neznali sice důvod , ale i tak cítili jak jim na těle naskakuje husí kůže. Náhle, aniž by to to tušili, se společně lekli. Přímo nad lodí udeřil hrom a blesk sjel po hlavní stožáru, která držela plachtu, jenž zachvátily plameny. V ten moment personál vyběhl do deště a začal hasit oheň. Což vzhledem k počasí nebylo těžké. Pak se promáčeni vrátili ke kapitánovi, aby ho informovali jaké škody oheň nadělal. Mezitím se hosté pomalu a jistě vydali na oběd. A to byl ten moment, na který čekali i samotni bohové aby dali znamení temnému stínu, jenž po celou dobu plul nepovšimnut za lodí. Kapitán samotný měl sice strach, ale před hosty se choval, tak aby nepoznali, jak je situace závažná. Díky bouřce přišli o spojení s pevninou a bez hlavní přídi s plachtou neměli moc reálnou šanci vrátit se do přístavu. I tak ale udělal v jídelně, ještě před obědnim prohlášením, ve kterém tvrdil, že vše je pod kontrolou a není důvod k panice. Sám tomu pevně věřil. Pak nechal začít nosit jídlo s pitím na stůl.

Mezitím se temný stín přiblížil k lodi a začal po ní šplhat. Všimnul si zvednuté kotvy a v jeho očích se objevily zlomyslné plamínky. Bez kotvy se loď nezastaví. Jeho zuby byly ostré jak pilka a tak pro něj nebylo problém kotvu uvolnit ze řetězu a nechat jí spadnou do vody. V té bouři stejně nikdo nic neuslyší. Bylo podivuhodné, jak toto stvoření umělo uvažovat. Poté se do drápalo na samotou palubu a začalo nenápadně poškozovat záchranné čluny. Bylo to rychlé a nenápadné. Bouře byla jeho přítelem. V jejich zvucích se ztrácelo vše co se dělo venku. Jakmile byl se svým dílem hotov, šel se skrýt do podpalubí dokud se nesetmí a on nebude moci započít svou hru.

Po vydatném obědu si pasažéři všimli, že bouře již přešla, a tak se chtěli vydat ihned na palubu. Jenže kapitán je zdržel s tím, že si potřebuje ověřit veškeré údaje co mu pasažéři o sobě dali, aby se ujistil, že vše souhlasí. Mnoho lidí brblalo, ale nakonec se podvolili, a tak neměli nejmenší tušení, že posádka venku uklízí. Uklízeli následky bouře, ale nikdo si nevšiml, že kotva chybí přesně tak jak zpočátku neurčitý stín předpovídal. Dokonce nikdo ani nezkontroloval pořádně čluny. Stačilo, že byli v plném počtu a stále zakryté.

Mezitím papírovaní, jenž zabralo dvě hodiny, skončilo a cestující se mohli vydat na palubu. Jediné nač je kapitán upozornil bylo, že chybí stožár s plachtou, ale že to nevadí. Nebe bylo modré bez mraku a slunce pálilo plnou silou. Na řece a i v jejím okolí panoval na první pohled mírumilovný klid. Jen někteří lidé měli pocit, že ve vzduchu je cosi zlověstného.

 

Kapitola 2. >>

Nebezpečná známost - část druhá konec

Milý čtenáři, čtenářky a nebo spíše převážně milé děti noci,

nevylučuji možnost, že někdy tuto povídku předělám, ale pro ted jí máte v této podobě. Vlastně jsme se k jejímu dopsaní dokopala. Tak snad se vám bude líbit. Ale doopravdy mám ted období, kdy se mi nechce moc spát. Teda aspoň prozatím. A nebo spíš vím co bych chtěla napsat, ale nevím jak, meditace to asi v brzké době jistí. Takže snad s vám závěrečná část bude líbi aspoň trošku a snad mě za tuto povídku neukamenujete. Mám podezření že patří mezi slabší díla.

 

***

 

A teď po několika letech je v novinách zpráva opět o těchto úmrtí. "Víš, Aničko, já si myslím, že se můj bratranec vrátil." Touto větou skončilo vypravování staré ženy, malá holčička si šla hrát k sobě do pokoje. Jenže když nadešel večer, tak se přistihla jak stále musí myslet na příběh co jí říkala její babička. Nedalo jí to tedy moc spát.

Příštího dne se vydala do knihovny, kde našla knihu zabývající se duchy, jenže ještě neměla na její půjčení ten správný věk. Přemýšlela, jak by se ke knize mohla dostat, ale nezbylo jí nic jiného než se vrátit domu a počkat na své narozeniny.

Jenže to by byla moc dlouhá doba. Pak si vzpomněla, že knihovnice jí vždy naslouchala a tak se jí svěřila. Knihovnice byla milá starší paní a tak dívenku vyslechla. Poté jí ujistila, že duch jejího prastrýce, bude určitě uklidněn a at si s tím neláme svou hlavičku. Anička jí to tedy slíbila a netušila co se stane ještě tento večer.

Byl pozdní večer a paní Kubíčková venčila v parku svého pejska Kulihráška. V hlavě jí zněly stále slova malé Aničky a to byl i důvod proč byla v tomto parku. Na rozdíl od té dívenky věděla jak naštvaného ducha uklidnit. Odbila osmá hodina večerní, když nechtěně vrazila do staršího muže s ním se dala do řeči. Jen její Kulihrášek byl v přítomnosti pána nervózní a vrčel na něj.

Což bylo znamení pro ní, že narazila na toho pravého muže. Ani chvilku nelenila a na ducha, jenž se začínal jevit vůči pejskovi agresivně, vylila svěcenou vodu a poté vyřkla i slova jenž ho měly dovést ke klidu. Což se i stalo. 

Jen příští den u ní zazvonil pošták, aby jí předal likérovou bonboniéru.

Jenže u paní Kubíčkové se objevil jen pobavený úsměv a bonboniéru spálila. Při příští Aničky návštěvě knihovny jí oznámila, že o prastrýce byl postaráno a at pozdravuje babičku až se vrátí z lázní.

 

<< Kapitola 2. || Povidky

Nebezpečná známost - část druhá

Ještě o několik dní později byly noviny plné tohoto případu, kde měly všechny vdovy jedno stejné. Bydlely sami v bytě, nikoho neměly a vždy zemřely na infarkt. A na místě úmrtí se pokaždé našla likérová bonboniéra.

Jen jedné staré ženě nedaly ty noviny spát. Vzpomněla si na svého bratrance. Zrovna v té době měla u sebe na návštěvě svou pravnučku, a tak se jí rozhodla vyprávět o jejím strýci Pavlovi. "Aničko! Pojď sem," zvolala stará žena a její 10 letá pravnučka k ní přišla. "Posad se na židli a poslouchej, co ti povím. Když jsem byla v tvém věku, měla jsme staršího bratrance Pavla. A o něm bych ti chtěla vyprávět."

Anička se posadila a celá nedočkavá se zaposlouchala do babiččina vypravování.

 

O mnoho let dříve

Byla jsem ještě mladá a nezkušená světem, mě bylo čerstvých 18 let a jemu 40. Byl vdovcem, protože jeho žena zemřela při dopravní nehodě. Jeho to tehdy hodně zlomilo a nic ho nebavilo. Všichni jsem si mysleli, že se znova nezamiluje. Jenže jsem se spletli, zamiloval se do vdovy, které bylo 45 let. A protože vlastnil vlastní továrnu na bonboniéry, byl znám mezi ženami jako nejlepší partie.

Jenže všechny ho chtěly pro peníze a ne pro to jaký byl, on byl z toho nešťastný. A jednoho dne právě v parku potkal vdovu Marii Snapeovou. Okouzlila ho svým vystupováním či půvabem a nebo ho uhranula. Vlastně, co na té staré rašpli viděl je mi záhadou do ted.

Vzhledem k tomu, že žádný její milenec s ní nevydržel tři měsíce, mysleli jsme si, že ho zamilovanost do ní přejde, ale nepřešla. Za půl roku byla svatba. A co bylo nejhorší, oči pro pláč zbyly Magdalénce, ona ho totiž milovala, ale on jí ne. Vlastně jí považoval za svou vrbu. A tak se stalo, že jednoho dne se jí svěřil i s tím, že si myslí, že jeho žena má milence. Magdaléna se ho snažila uklidnit, ale nešlo to. On tu ježibabu doopravdy miloval. A ona jeho zas pro změnu nenáviděla, přemýšlela jak se dostat k jeho továrně a penězům bez něj.

A tak se stala jednoho dne moc ošklivá nehoda. Pavel měl údajně spadnout do stroje na likérové bonbony. Než byl stroj zastaven, zemřel. Marie jenž byla po druhé vdovou zemřela pár dní později na infarkt v nemocnici. Po celou dobu tvrdila, že jí pronásleduje její manžel v likérové bonboniéře.

 

<< Kapitola 1. | Kapitola 3. >>

Nebezpečná známost - část první

Milé čtenářky, milí čtenáři, a nebo spíše převážně milé děti noci,

zde vám konečně zveřejnuji povídku nebezpečná známost. Užijte si její čtení, já touto dobou budu strašit ještě v práci :-D 

 

***

Odpolední čas nadešel a 45letá vdova si pročítá noviny. Nic zajímavého v nich není, a tak vstává a chystá se ven na schůzku. Jen přece se těšila na dnešní schůzku. V bytě měla již naklizeno, a tak jen netrpělivě očekávala jeho příchod. Příchod svého prince na bílém koni. Aspoň tak ho ona viděla. Jen přece žila sama a jedinou její společností byla palma v obývacím pokoji.

V duchu se vrátila ke dni, kdy se s tím mužem prvně setkala. Byla na procházce v parku a tam do ní nechtěně vrazil starší muž. Ihned se jí začal omlouvat a nějak se stalo, že si společně sedli na lavičku., kde se dali do řeči. On se jí představil jménem Pavel a prozradil jí o sobě, že je vdovec a vlastní svou továrnu na výrobu prvotřídních bonboniér.

Julie musela v duchu přiznat, že jí nejvíce zaujala skutečnost, že Pavel je majitelem továrny. A tak v duchu doufala, že by se mohli někdy opět setkat. Mohla snad za to náhoda či osud ale začala se s Pavlem setkávat každý den. A tak se stalo, že Pavla jednoho odpoledne v parku pozvala k sobě domu.

Oba byli domluveni na odpoledne příštího dne, a tak se stalo, že Julie byla ted nedočkavá. Netušící jaké setkání bude mít následky.

Již byl třetí hodina odpolední, když se ozvalo klepání na dveře jejího bytu. Julie celá nedočkavá, šla otevřít Pavlovi. Jenže místo Pavla byl za dveřmi poslíček se zprávou od něj. V té zprávě se Julii omlouvá, že mu do setkání přišla důležitá schůzka. A proto jí posílá Likérovou bonboniéru. Julie poslíčkovi poděkovala a celá nedočkavá otevřela bonboniéru. Jenže místo bonbonu se v ní nacházel Pavlův rozšklebený obličej. Julie vykřikla, chtěla jít k telefonu. Jenže měla pocit, že zkameněla na místě. Z bonboniéry před ní se začal skládat Pavel. Nejdříve obličej a pak i zbytek těla. Jeho tělo nemělo pořádně tvar a poslední věc, jenž Julie uslyšela, byla Pavlova slova: "Překvapení!"

V ten moment Juliini tělem projela ostrá bolest a ona se skácela k zemi mrtvá. Pavel spokojen a nasycen jejím strachem se v bytě rozplynul.

Příštího rána na Julii klepala její sousedka . Se kterou měla jít nakoupit. Jenže Julie neotevírala, a tak si sousedka otevřela byt vlastním klíčem. Svou kamarádku našla mrtvou u stolu. Ještě v ten moment volala polici. 

Ještě téhož dne vyšel v novinách následující článek.

 

Kapitola 2. >>

Ztracená karavana část 14-konec

Náhle ale všem ve skupince naskočila husí kůže, a oni ucítily poryv ledového větru , i když slunce bylo vysoko na nebi. Pouští se nesl opět šílený smích , jenž předcházel ve vytí neznámého zvířete. A nebo to snad byl člověk , jenž ztratil svou lidskost , neb se vzdal samotnému přízraku ?

Všichni předpokládaly to druhé. A tak začali ihned realizovat svůj plán.

Všichni se vrátily do tábora a šli spát, jen Jana zůstala vzhůru a šla udělat kafe. Bezstarostně si u toho prozpěvovala ,netušící , že j í někdo s černými myšlenky pozoruje. Kamil již , došel zpět k Ztracenému městu a jeho černé srdce radostí zaplesalo , že narazil na zbylé čtyři přeživší. Jako prví Zpozoroval Janu, a tak se jí rozhodl zabít. Potichu se k ní blížil , a když byl pár metru od ní a chtěl již zaútočit… Ale náhle ze z písku vynořil Rémus, jenž ho probodl zlatým kopím. Kamil krátce vykřikl , a padl k zemi mrtev.

Teprve teď se otočila Jana a pronesla:"Tak to bylo rychlý . Ty se s ničím nepářeš že ? "

Rémus jí odpověděl: " Jani , ovšem , že ne , přece tě nenechám sežrat , ted musíme jít za Kamilou a Františkem , dodělat zbytek , a vrátit se domu . "

Jak řekl tak udělali. Oba se připojily , ke svým přátelum , kteří čekaly u v chodu do hrobky. Kde vše začalo a mělo i skončit. Zlaté kopí museli , donést doprostřed schodiště , a pomocí zrcadel nasměrovat poslední paprsky slunce dolů. Věděli , že mají již málo času ,přízrak se brzo probudí a oni musí z tohoto proklatého místa vypadnout dřív než slunce zapadne , jinak zde zemřou. Nakonec se jim vše podařilo udělat tak jak měli , a nežli slunce zapadlo byli již v táboře.

Jen přízrak , jenž se probudil z neklidného spánku , chtěl se vydat po schodišti nahoru , jenže v tne moment kdy se do polovinu schodiště dostal. Sluneční svit osvítil zlaté kopí a jeho světlo se odrazilo i od zrcadel a zasáhl přízrak, Městem se rozlehl bolestný výkřik a přízrak zpět do podsvětí byl nucen se vrátit kde slunečním světlem byl uzamčen.

O dva týdny později v novinách vyšel následující článek.

Z výpravy ,která se vydala po stopách Ztracené karavany se vrátily jen a pouze čtyři členové. Po zbytku se pátrá , ale policie si je jistá , že si je vzala poušt.

Dle Rémuse a Jany se pohádaly během výpravy a rozdělily se na dvě části, Jedna směřovala do Káhiry a druhá do středu pouště. Vypadá to , že tajemství Ztracené karavany , nikdy nebude rozluštěno. K překvapení všech ale začala Jana žít s Rémusem a budou mít svatbu. Následně po nich bude druhá svatba Kamily a Františka.

Nezbývá , nežli těmto dvěma páru popřát šťastný start do manželského života.

To bylo vše co v novinách vyšla a pošt si tak své krvavé tajemství nechala pro sebe.

Ztracená karavana část 13

Slunce , příštího dne vycházelo , a svými paprsky bloudilo po poušti. U zakázaného města , se probouzeli Jana s Rémusem a ostatními členy výpravy. Vyslechly zprávy od hlídky , jenž službu měla k ránu. Celý večer, byl klid a ani při rozbřesku se nic nestalo.

Všichni se společně najedly a pak se domluvily na tom , že je načase vydat se do Zakázaného města dokud zlo ještě spí. Rozhodly se , že se rozdělí do dvou skupin a začnou prohledávat domy od středu. Větší pravděpodobnost, ukrytu , zbraně bylo někde uprostřed města , nežli na jeho počátku.

Všichni se tedy vydali do města a vše společnými silami prohledávaly. Ke svému zklamaní ale nemohli nic nalézt.

Již si pomalu začal myslet lékař František Nezval a, že zde ztrácí čas , a chtěl to říci i jeho zdravotní sestře Kamile Ridké.

Když , si všiml , že se k němu blíží Rémus , který se smál od ucha k uchu. Měl k tomu své důvody.

"Františku , Kamilo , našli jsme ukryt té zbraně , pojďte se mnou. Za chvíli bude odpoledne, dáme si přestávku a pak ten ukryt prozkoumáme. Jana je nadšená , a já se jí ani nedivím."

"Doopravdy , Rémusy to je dobrá zpráva tak nás veď ." Pravil František , a aniž by si to uvědomil vzal , Kamilu , za ruku a vydaly se společně za Rémusem. Ten je dovedl , do starého polorozpadlého chrámu , kde u jedné zdi , klečela Jana a něco s vědeckým zaujetím čistila. Byla u toho opatrná , a tak ostatní členové čekaly až s končí prací aby jí mohly upozornit na přestávku.

Poté co tajemný artefakt očistila a opatrně zakryla bundou na ní promluvil Rémus, v ten moment ale chudákovi Rémusovi dopadl na hlavě …..Neboť se ho Jana lekla. Když ale uviděla , že je to on a , že přivedl ostatní , začala se mu omlouvat a společně si dali nakonec svačinu. Při , které se Jana potutelně usmívala.

Remus, se jí ptal , proč se tak usmívá , když můžou mít každou chvilku za zádama smrt. Jenže Jana k překvapení všech pronesla , že má zbraň , která zničí Kamila a přízrak, zažene zpět do temného podsvětí kam patří.

Jen musí vyřešit dva problémy. První problém , jak zneškodnit Kamila , aniž by z nich udělal sekanou s kaší. A druhý problém , jak zahnat přízrak , aniž by z nich udělal stejné monstrum jak z Kamila. Protože , silně pochybuje , že se přízrak dá zahnat se zavázanýma a nebo zavřenými očima.

Mezitím , několik kilometrů od nich , procitl ze svého spánku Kamil. Který si uvědomil , až ted , že čtyři lidé ,chybí , i když si je jistý , že všechny včera zmasakroval.

Teprve ted mu došlo , že se museli rozdělit, ale co je horší, je skutečnost , že jedna skupina zůstala v Zakázaném městě. Musel se vydat ihned na cestu zpátky.

Mezitím v Zakázaném městě se všichni členové nakonec dohodly co a jak udělají, První cíl je zbavit se Kamila , bez něho přízrak nemůže ven. Krom toho Rémus , našel destičku kde byl popis jak fungovalo uvěznění přízraku. Dobrá zpráva je , že se přízrakem nemusí tváří tvář setkat. Špatná zpráva je , že ho musí uvěznit do dnešní půlnoci.

Ztracená karavana část 12

Takže , milý čtenáři , čtenářky , a nebo spíše převážně , milé děti noci ,

Nevěřím , tomu , že dopisuji Ztracenou karavanu. Povídku , ve které sama nemám přehled . Ale na druhou stranu každý pokus by měl být dokončen. Takže po jisté přestávce se vracím k posledním dvěma kapitoly této povídky. Užijte si čtení

Takže , snad se vám bude , líbit ,a jestli si nepamatujete předešlé díly , tak si je klidně přečtěte ,ale obavám se , že sama jsme se při psaní tohoto příběhu ztratila……

Pouštní slunce bylo již v polovině své cesty a vzduch se tetelil horko , ze zatím početné přeživší skupinky se lil pod proudem a všichni , v duchu doufali v přestávku, která stála nepřicházela až do dob než zkolaboval sám David.

Pak se tedy rozhodl pro přestávku a nechal udělat tábořiště. Byl přesvědčen , že jsou již dostatečně daleko , ale netušil , že je někdo pozoruje s očima podlitý krví, byl to Kamil , nebo spíše to co z něj zbylo. Byl ovládán vyšší mocí , která podle něj měla ve všem pravdu , jenže netušil že se skupinka rozdělila a večer pomalu přicházel a stejně tak se začalo projevovat i vyčerpání z horka….A pouští se rozlehl šílený smích , který předcházel vytí neznámého zvířete , z čehož všem v táboře naskočila husí kůže.

Jediné co napadlo ty , kteří zůstali u zakázaného města bylo zdali ze skupinky co odešla dojde někdo živý k cíli…..

Nikdo z nich netušil , jestli přežijí , jejich jedinou nadějí bylo nalézt tajemný předmět. Který spočíval někde v troskách Zakázaného města.

Mezitím ale slunce zapadlo a měsíc vyšel. Skupinka u Zakázaného města , nerozdělala oheň. Nechtěli na sebe upozornit. Místo toho se schovaly v jednom polorozpadlém domu , pod vyhřívacími dekami.

Mezitím skupina , kterou vedl David , se utábořila na volném prostranství. Byl přesvědčen , že urazily dostačující vzdálenost a že vití jenž zaslechly , bylo asi jen nějakého zvířete. Dal pokyn k tomu aby se zapálil oheň , a chystala se večeře. S tím , že brzy ráno vyráží opět na cestu. Přemýšlel , zdali by měl nechat postavit hlídky ale nakonec aniž by se poradil s ostatními , došel k názoru že je to zbytečné.

Jen přece , Kamil je určitě , v Zakázaném městě a tam je přece Jana , Rémus a ostatní blázni , co pátrají po tajemné zbrani. Oni jsou v bezpečí a hlídky tak nemusí být. Touto myšlenkou se uklidňoval , nežli se spánku ve stanu oddal. Mezitím , se Kamil skrytý ve tmě k táboru blížil , a z jeho očí lidství se zcela vytratilo. Větřil ve vzduchu jak zvíře ale zároveň ,, měl pocit , že mu něco nesedí. Netušil však co by to mohlo být ,. Hnán touhou po nesmrtelnosti, se tiše blížil k nic netušícímu táboru . A spolu sním přicházela i pouštní bouře.

Pouštní bouře , začala pomalu a jistě nabírat na síle. Ty jenž , měli lehký spánek se rychle probudily jejím šumem a běželi vzbudit ostatní. Jejich jedinou nadějí , a úkrytem před touto bouří byl hlavní stan , který byl pevně zakotven v zemi.

Teprve teď , členové co šli s Davidem mu nemohli přijít na jméno a svou nelibost mu dávaly , ve stanu najevo. David se je snažil sice uklidnit, ale bylo to zbytečné. Všichni měli pocit ,že kolem hlavního stanu obchází smrt. Snažily se navzájem uklidnit , když se náhle přes látku ve stanu vykoukl nůž a vyřízl do něj obdélník. Ochranka jenž , šla s Davidem se ihned připravily do bojovné pozice , jenže co jim to bylo platné. Když s vniknutím Kamila do stanu se dostala i písečná bouře. Jen , křik lidí a zvuk zbraní , nasvědčoval , tomu , že se ve stanu děje něco zlověstného.

Hluk zbraní pomalu utichal a ti co zatím žily , se snažily skrýt pod těly padlých přátel. Jenže to bylo zbytečné , Kamil je dokázal najít všechny. A nepřestal dokud ve stanu nebyli všichni po smrti. Pak chodil kole těl a počítal je. Jenže počty mu neseděly. Nakonec znavený si šel lehnout . Věděl , že mu pouštní bouře neublíží. Vždyť poslouchají stejnou vyšší moc.

Pouštní bouře pomalu utichla a pískem zavála mrtvá těla. Kdyby šle někdo kolem , nepoznal by , že zde byl tábor a ani by netušil , že jde kolem hromadného písčitého hrobu.

Ztracená karavana

Ztracená karavan

Ok dočasně se tato povídka odebírá na dovolenou , nevím jak jí dospat . Jejího pokračování se dočkáte , až nakreslím k ní slíbený obrázek . Potom mě snad napadne jak pokračovat ale takový měsíc až dva zde nic nového nepřibude i když možná i déle ohledně Ztracené karavany .

Jinak až na ztracenou karavanu se píše i nadále. Takže těšit a nebo děsit s emůžete i nadále

Zároven s eomlouvám , že nevyšla kresba ale za chvilku vyjde snad povídka .

Ztracená karavana část jedenáctá

Po nalezení těl , dal David, příkaz k zabalení tábora i přesto , že sluneční svit , byl již mnohem silnější. Nedbal na návrh Jany a Rémuse , že by měli zůstat na místě. Oba byli zoufalí když mu to navrhly a tak se stalo , že se pohádali skoro až do krve. Jana i Rémus argumentovali s tím , že zbraň by podle legendy měla být ve městě ale David je neposlouchal , dal jim na výběr , bud přestanou o tom mluvit a půjdou s nimi , nebo jim zde nechá polovinu zásob a oni dva zde zůstanou a zemřou. Jana a Rémus se rozhodli zůstat , měli strach ale zároveň měli zlé tušení , že vydat se na cestu by je stálo život.

A tak se stalo , že se karavan rozdělila na dvě nevyrovnané části. I když přes Davidovo překvapení se k Janě a Rémusovi přidali ještě lékař František Nezval a jeh zdravotní sestra Kamila Ridká , která po něm házela zamilované pohledy.

Ještě před tím než se druhá část skupiny vydala pryč se je lékař nezval pokusil varovat , před možnou dehydratací, protože mělo být již pravé poledne . Jenže nikdo ho neposlouchal a tak zůstal v táboře, kde mu dali aspoň ostatní členové výpravy za pravdu , co chtěli najít zbraň.

Zpočátku se cesta , na , kterou se ve spěchu z tábora vydala početnější část karavany zdála být v pořádku v pořádku ale celá skupina cítily jisté napětí. Netušily zdali přežijí. Mysleli , si , že spása je v útěku , jen netušily jak se ve skutečnosti mýlily .

Pouštní slunce bylo již v polovině své cesty a vzduch se tetelil horko , ze zatím početné přeživší skupinky se lil pod proudem a všichni , v duchu doufali v přestávku, která stála nepřicházela až do dob než zkolaboval sám David.

Pak se tedy rozhodl pro přestávku a nechal udělat tábořiště. Byl přesvědčen , že jsou již dostateně daleko , ale netušil , že je někdo pozoruje s očima podlitý krví, byl to Kamil , nebo spíše to co z něj zbylo. Byl ovládán vyší mocí , která podle něj měla ve všem pravdu , jenže etušil že se skupinka rozdělila a večer pomalu přicházel a stejně tak se začalo projevovat i vyčerpání z horka….A pouští se rozlehl šílený smích , který předcházel vytí neznámého zvířete , z čehož všem v tábořech naskočila husí kůže.

Jediné co napadlo ty , kteří zůstali u zakázaného města bylo zdali ze skupinky co odešla dojde někdo živý k cíli…..

Ztracená karavana -část jedenáctá

Po dlouhé době opět pokračování Ztracené karavany a vzhledem k tomu , že se blížíme konečně ke konci ,tohoto hokusu pokusu. Takže , přeji příjemné čtení.

Šel proto opatrně až ke stanu a když se ujistil opět že tam nikdo není vešel dovnitř. K jeho údivu , ve stanu Kamil nebyl , otočil se a chtěl vyjít ven , jenže jeho oči spatřily roztahané vojákovo tělo a než stačil vykřiknout ucítil jak mu někdo láme vaz.

Potom se Kamil zasmál jako šílenec a vydal se ze stanu zpět do zakázaného města s čerstvými lidskými srdci jež vyrval z obou mužů.

Stále cítil , tlukot srdcích v rukou , ze kterých vytékala krev a na jeho obličeji hrál krvelačný úsměv. Chtěl se mu zavděčit , chtěl mu dát svobodu a on mu za to dá nesmrtelnost. A i když prvně se ho lekl ale pak pochopil, že to je to nejlepší co mu mohl nabídnout.

Mezitím , v táboře probudil Remus , Davida aby ho informoval o Kamilovu stavu. Po této zprávě se David vydal pro doktora Říhu a zdravotní sestřičku Řitkou.

Společně se za doprovodu Remuse vydali , ke stanu kde byl Kamil .První věc , která je zarazila , cestou bylo , že neslyšeli kuchaře Vojtu a pak , že před stanem nestojí strážný co tam měl čekat a podat zprávu o Kamilově stavu. Jako první tedy vešel do stanu Remus , který byl opatrný , náhle ale vytřeštil oči , neboť spatřil ve stanu dvě mrtvá těla. Věděl , že se jim již nedá pomoci ale i tak nechal dovnitř vejít lékaře se zdravotní sestrou a Davida.

Všem bylo jasné , že těm dvěma mužům , se již nedá pomoci , neboť v hrudi , jim zela velká díra.

Po tomto nálezu nechal David , všechny členy výpravy probudit a seznámit je se situací. Stále si odmítal připustit , že ve smrti dvou mužů a zešílení Kamila by mohla být na vině nadpřirozená síla. S pevným a rozhodným hlasem , všem oznámil, že se přestává s průzkumem ruin Ztraceného města , neboť je nebezpečné zůstávat na místě kde se vyskytuje šílenec. Také se vyjádřil , že si je jistý , že za Kamilovo zešílení , může určitě nějaká bakterie ,na kterou pravděpodobně narazila i ztracená karavana , která měla pravděpodobně stejný problém. Protože ale nebyla schopná hned odejít , dopadli všichni zavražděni.

Po této ,zprávě , všichni začali balit tábor , když náhle v dálce zaslechli táhlé vytí a do toho ještě šílený smích , který k ním zavál náhlý poryv větru.

Všem ve výpravě naskočila husí kůže a předběhl mráz po zádech. Všichni měli , zlé tušení , ale nikdo nic neřekl. V duchu se modlily aby přežily a cestu do Káhiry v pořádku dokončily.

Ztracená karavana -část desátá

A máme zde pokračování po dlouhé době Ztracené karavany , a ano povídka se již konečně blíží ke konci a já se omlouvám , že to tak dlouho trvalo. Ano uvědomují si že příběh možná nemá ani hlavu ani patu a proto obdivuji ty čtenáře , čtenářky a nebo spíše děti noci co si tuto poněkud zrádnou povídku přečtou až do úplného konce. I když se nabízí otázka zdali má tuto povídku vůbec smysl dokončovat. Upřímně si myslím , že ano jen přece se snad aspoň poslední její části lépe podaří napsat doufám. Takže jde se přímou cestou přímo do povídky.

Jeden z nich šel té osobě naproti a ke svému ulehčení , v té osobě poznal Kamila. Jenže něco mu na něm nehrálo , jeho výraz byl nepřítomný a z úst mu kapali sliny.

Dali ho proto navečer do stanu , kde se u něj pak střídali až do rána hlídky.

Nedalo by se říci , že večer by byl neklidný , ale klid , který panoval v táboře by se dal přirovnat k tichu před bouří. Bylo to zvláštní Kamil dokonce ani nekřičel . Již končila noc a začínal den. Jenže před začátkem dnem se něco stalo . Stráž jenž měla dohlížet na Kamila slyšela ze stanu dávivé zvuky a protože se o něj bála , rozhodla se vejít dovnitř. Oba muži jenž vešli do stanu , se zastavily nedaleko Kamilova lůžka . Jeden z nich zůstal ve stanu ale druhého kolegu poslal pro Davida a sám se začal ke Kamilovi opatně přibližovat. Uvažoval co s mladým mužem je . Přiblížil se k němu a chtěl se ho dotknout , když se na něj Kamil podíval. V jeho očích se odráželo zlo a touha po zabijení. Zaútočil na muže z hlídky a vlastníma rukama ho roztrhal. Muž nestačil vykřiknout. Mezitím sluneční paprsky pomalu a jistě dopadaly na poušť a nic netušící skupinka se probouzela do nadcházejícího dne. Jen u Davida ve stanu bylo živo , dal hned pokyn Remusovi aby zakázal všem lidem z tábora přístup ke Kamilovi do stanu a sám spěchal za doktorem. Když se Vojta probudil a doslechl se o zakázu rozhodl se za Kamilem zajít i tak. Vojta se zkrátka rozhodl , navštívit kolegu. Byl ale překvapen , že u stanu není žádná hlídka. Napadlo ho , že může být střídání hlídek ale to se mu nezdálo.

Šel proto opatrně až ke stanu a když se ujistil opět že tam nikdo není vešel dovnitř. K jeho údivu , ve stanu Kamil nebyl , otočil se a chtěl vyjít ven , jenže jeho oči spatřily roztahané vojákovo tělo a než stačil vykřiknout ucítil jak mu někdo láme vaz.

Potom se Kamil zasmál jako šílenec a vydal se ze stanu zpět do zakázaného města s čerstvými lidskými srdci jež vyrval z obou mužů.

Ztracená karavana část desátá

Po tomto příběhu , se všichni tři zamysleli a kráčeli vstříc neznámému osudu , jenž je v ruinách neznámého města očekával.

Již , byli na místě , když je náhle zasáhla písečná bouře. Všichni se utíkali skrýt do nejbližšího pozůstatku města a zde zůstali stát ztuhlí překvapením z toho co viděly.

Na stěně před nimi , bylo přibyté tělo a nebo spíše to co z toho těla , zbylo . Všem proběhl mráz po zádech , a skrčeni v zachovalých zbytků domu , čekaly až bouře přejde. Ve zvůku bouře měl Kamil pocit, že slyší jak někdo tiše volá jeho jméno. Kamile , Kamile pojď ke mne , v jeho očích se objevil nepřítomný výraz a vydal se za hlasem .Všichni z výpravy si ale vzpomněli na kuchaře a velbloudy a v duchu se modlili aby se jim nic nestalo , a také aby i oni bouři přečkaly. Jak náhle bouře začala tak i přestala, a někde v dáli se jim zdálo, že slyší výt nějaké zvíře. Po bouři vyšli z domu do ulic města , ale nikdo si nevšiml že jim schází Kamil.

V ruinách neznámého města , se všichni velmi rychle zorientovali ale prozatím zůstávali společně. Byli přesvědčeni , že jsou všichni . A proto se vrátili zpět do zbytků domu.

Až zde na tomto místě , pověděli , starou pověst o Zakázaném městě i ostatním členům výpravy. Mezitím se dohodly , že se vrátí zpět do domu a blíž prozkoumají tělo , měli podezření , že by se mohlo jednat o jednoho člena ze Ztracené karavany. Zbytky oblečení , jenž vysely na kostře by tomu odpovídaly. Jenže se zde nabízí otázka co se tu proboha stalo A mohlo by se to stát znova ? Nikdo z nich neznal odpověď a aniž by si to uvědomily , naskákala jim všem husí kůže. Nakonec rozhodl David , že prozatím , prozkoumají nalezenou kostru a pokusí se o ní něco zjistit . Jenže , když se chtěli přiblížit ke kostře , stalo se něco co nikdo nečekal. Kostra se jim přímo před očima proměnila v prach , a tak se David rozhodl , že nejmoudřejší bude vrátit se zpět do tábora a zkontrolovat Vojtu se zvířaty.

Jaké bylo jejich překvapení když přišly do tábora a jídlo se již chystalo.

Vojta je všechny přivítal s úsměvem a s otázkou , co se jim stalo , že se všichni dívají jak vyoraná myš.

Odpověděli , mu , že se před nimi změnila kostra v prach , a také že je zastihla písečná bouře. Jenže Vojta nad tím zakroutil , jen a pouze hlavou . Písečná bouře se prý u něj neobjevila a jen tak mimochodem se zeptal kde nechali Kamila.

Všichni se na sebe podívali a teprve teď si uvědomili , že jim doopravdy jeden člen schází. Jenže , již padal soumrak , a za tmy se vydat do města bylo příliš nebezpečné , a tak se dohodly, že do města se vrátí zítra a budou hledat Kamila. Jenže jeden z vojáků se náhle ozval , že se k nim někdo blíží.

Jeden z ni ch šel té osobě naproti a ke svému ulehčení , v té osobě poznal Kamila. Jenže něco mu na něm nehrálo , jeho výraz byl nepřítomný a z úst mu kapali sliny.

Dali ho proto navečer do stanu , kde se u něj pak střídali až do rána hlídky.

Ztracená karavana -část devátá

Sice není moc nálada na psaní ale tady přináším další část Ztracené karavany. Jen , no dělám si o někoho starosti………………………..

Příštího dne se celá výprava vydala k ruinám města . Byli nedočkavý , na co přijdou, co odhalí. Zároveň , ale měli zvláštní pocit když se zastavili nedaleko ruin , neboť velbloudi odmítli jít dál. Po krátké poradě se rozhodli . že velbloudy zanechají ve stínu jediného stromu s kuchařem a sami se vydají dál.

Sebou si vzaly dostatek vody , a cestou vesele probírali ,nač by mohli narazit. Někteří doufali v objevení hrobky Faraona , jiný zase v objevení starého zapomenutého Egyptského božstva a přitom netušili , jak moc se mílí.

Náhle Janě něco došlo , a zeptala se Remuse . "Remusi prosím tě jen tak náhodou nemohlo by se jednat o zapovězené město z jedné starověké egyptské básně? "

Rémus se na ní podíval se zamyšlením pohledem a odpověděl jí : " Jano doufám , že se pletete ,kdyby se jednalo o zakázané město měli bychom velký problém a dost silně pochybuji že by kdokoliv přežil."

Kamil , který šel před nimi , se na chvilku zastavil a a pak se zeptal Jany o jakém zakázaném městě to mluví. Jana mu tedy začala vyprávět , příběh o zániku jednoho starověkého Egyptského města.

Před více jak několika tisíci let mělo v Egyptě existovat město jehož jméno se nedochovalo , a které mělo být smazané ze všech papírů a z celé historie Egypta. Prostý lid toto město začal nazývat Zakázaným Městem.

Dle pověsti , město v dobách největší slávy vzkvétalo, avšak stalo se , že kněží zatoužili po bohatství a vládě nad Egyptem. Rozhodli se proto proklít samotného Faraoná , který vládl v klidu a celkem mírumilovně . Za jeho vlády Egypt vzkvétal a lid zbytečně netrpěl. Mnoho jeho nepřátel , si myslelo , že je naivní , mysleli si to i kněží Zakázaného Města ale v tom se spletly.

Faraon se dozvěděl , o jejich plánech a rozhodl se je krutě a přísně potrestat . Takovým způsobem aby se už nikdo v životě nepokusilo o jeho svržení. Byl za kněžími Amona -Re a požádal je o pomoc , jeho podmínkou ale bylo , aby nevinné obyvatelé byli ušetřeni a dostali možnost z města odejít.

Vydal se tedy i s početnou družinou do města , kde předstíral , že jen a pouze jde zkontrolovat zda je vše v pořádku. Ve skutečnosti ale ze své družiny poslal několik poslů mezi prostý lid aby mu dal na vybranou a možnost zvolit si mezi životem a smrtí. Někteří lidé odešli pak i s Faraonovou družinou přesně za tři dny pod rouškou noci a jiný zůstali neboť souhlasily s knězi a chtěli Faraona zahubit , a také nevěřili , že by mohlo cokoliv od vládce Egypta odvrátit kletbu.

Což , byl i důvod proč nevarovali kněze . Jakmile nastala třetí noc kněží začali s kletbou , avšak stalo se něco co neočekávali , kletba se obrátila proti nim a všichni zahynuli.

Faraon , po nějaké době poslal na místo průzkumné jednotky avšak z těch se vrátil jen jediný voják , z odvrácené kletby se stal nepokojný přízrak s vraždícími úmysly. Faraonovy kněží a muži dokázali nakonec přízrak porazit a zapečetit do hrobky , avšak ve městě nechali i varovaní jenž zní:

Střež se cizinče vstoupit do hrobky , jinak kletba tě nemine , jež faraona zahubit měla.

Z kletby té přízrak krutý , povstal jenž slitovaní nezná ,neb v utrpením lidském se vyžívá. Ten přízrak vytvořen díky zlým úmyslům , ted v tomto místě spočívá ,proto se ho střež cizinče poznat neb krutou smrtí ty i tví druhové zemřeš.

Přežije jen ten jenž přízraku do očí nepohlédne .

To je vše co se ví o Zakázaném Městě. I když podle pověsti , se tma někde nalézá i zbraň pomocí , které by se měl dát přízrak opět uvrhnout do jeho vězení.

Po tomto příběhu , se všichni tři zamysleli a kráčeli vstříc neznámému osudu , jenž je v ruinách neznámého města očekával.

Ztracená karavana -část osmá druhá část

18.6.1905

Milý deníčku,

Co jsem to jen udělal ?? Proč jsem jen neposlechl ?? Všichni měli pravdu , neměl jsem se tam na to místo vydat. Velbloudi se vzbouzeli , byli polomrtvý strachy a stejně jsem je donutil na to místo jít .Měl jsem naslouchat jejich instinktům. Protože , teď jeden člen výpravy schází ale abych nepředbíhal , začnu od začátků.

Včera jsem i přes Kamilovo naléhání a prosby brzy ráno vyrazil na cestu k ruinám . Ještě , než jsem vyjel se ke mně přihnal Harry , jestli by nemohl ject se mnou. Jistěže , jsem mu to dovolil a byl jsem za to i rád. Jen ,mi nejdříve musel vysvětlit jak se dozvěděl o tom , že chci ject dneska k těm ruinám. Prý mě slyšel jak se dohaduji s Kamilem v noci, když šel náhodou kolem. Doufal , jsem , že o tom neví i další lidé , ale naštěstí nevěděli. K mému překvapení jsme byli namístě během několika minut. Jen velbloudi se vzpouzely a odmítali jít dál. Nakonec jsme je donutili jít až k první ruině , jenže zde málem zemřeli strachem , a tak jsme je museli odvést dál od ruin a vrátit se kousek pěšky.

Z bližšího pohledu jsme usoudil , že se jednalo o menší město . Uprostřed toho města se vyjímala napůl rozpadlá kašna , která byla částečně zavátá pískem , stejně jak některé domy.

Já a Harry jsme šli dál prašnou ulicí , až jsme došli k impozantním zbytkům nějaké vysoké budovy. Na ní byl nápis , který jsem nebyl schopen celý přeložit a to možná byla chyba.

Jen přece první část zněla :

Střež se cizinče vstoupit do hrobky , jinak kletba tě nemine…………….

Zbytek , byl pravděpodobně důležitý ale , to mě a ani Harryho nezajímalo. Chtěli jsme se podívat do hrobky a prozkoumat zbytky chrámu. Tento nápad se ukázal být víc než dost dobrým. Našli jsme zde pár svitků a dokonce i plán hrobky. Která se měla podle všeho nalézat v zadu v chámových prostorách. Připouštím , zarazilo mě ,že by Egypťané své zesnulé pohřbily uprostřed města v chrámu , ale třeba se jedná o neobjevenou kulturu.

Po hrobce jsme s Harrym pátrali více jak , hodinu a kupodivu jsme jí nalezli otevřenou. Což znamená , že tu před námi museli být kdysi , vykradači hrobek.

Vzali jsme do rukou baterky a s nimi jsme si posvítili na cestu. Dolů do hrobky vedly vytesané schody ve skále , a teplota zde byla o hodně nižší než venku. Oba jsme měli divný pocit , že by jsme měli utéci a začal se nás zmocňovat strach ale zároveň se strachem přišla i zvědavost. Já a Harry jsme začali stoupat dolů po schodech ,jenže můj společník se začal chovat divně. Místo toho aby na mě čekal, se z ničeho nic rozeběhl dolů. Vypadalo to jako kdyby slyšel nějaké volání ale , já jsem nic neslyšel.

Zrychlil jsem a vydal jsem se za ním , ale nikde jsme ho nemohl najít. Z ničeho nic jsme uslyšel jeho hlas . Volal , mě do jedné z místností . Něco našel a prý to musím vidět. Šel jsem za ním a oněměl jsem hrůzou stál u obětního oltáře a jeho ruce byli celé od krve .Usmíval se , a ve svém těle měl vražený nůž. Začal jsem ječet hrůzou a , on se ke mně začal přibližovat. Vyndal ze sebe nůž a podával mi ho prý si to mám vyzkoušet . vůbec to nebolí . Šílel jsme strachy , ale adrenalin ,který se mi vlil do žil mi pomohl abych se dal na ůtěk.

Utekl jsem a zastavil jsme se až u velbloudů , ke své hrůze jsem zjistil , že ta nebohá zvířata jsou vykuchaná a celou pouští se začalo ozývat divné vytí.

Do tábora jsem se dostal polomrtvý strachy a vedrem. Vše jsme pověděl , vedoucímu výpravy. Ten se jen pokřižoval a začalo pátrání po Harrym. Jenže ho nenašli a , já mám pocit , že vedoucí této výpravy mi něco tiše vyčítá ….

Po přečtení této části deníku , nastalo tíživé ticho a a členové výpravy se na sebe dívali se smíšenými pocity. Nakonec ticho porušil Franišek Nezval se svým názorem : "Víte ten deník je sice zajímavý ale podle mě ten pisatel deníku zešílel a všechny pozabíjel a nakonec zabil i sebe. Takže do těch ruin se , můžeme vydat i tak. Chci říct , ten zápis zní jak od psychicky labilní osoby."

Po tomto názoru se opět rozproudil rozhovor a nakonec se všichni dohodli , že se příští dne vydají do těch ruin , které přivedli pravděpodobně ,jednoho člena ze ztracené karavany k šílenství.

Ztracená karavana -část osmá první část

Pozor , upozornění nejsem autorkou písně velrybářská výprava , jen a pouze jsme si jízačala prozpěvvat během psaní této kapitoly.

Příštího rána , kdy se všichni probudili svolal David , schůzku. Díky nočnímu vytí se je rozhodl seznámit , s nezveřejněnou částí deníku ,která pojednává o ztraceném městě , jehož název nikdo nezná. A , také o tom co se stalo , tedy alespoň částečně se ztracenou karavanou , za předpokladu , že se tomu dá věřit ovšem.

Při zahájení schůze si všiml, že všichni mají kruhy pod očima, dokonce i Vojta . Jediný kdo vypadal svěže byli vojáci neboli jejich ochranka. Zrovna tyto muže nic nerozhází i když ….Co to proboha mají na sobě za Egyptské symboly ?? Napadlo v duchu Davida .

Byl nervózní a tak si odkašlal a začal mluvit." Milý přátelé , kolegové , kolegyně a ochranko. Včera jsme došli k nějakému začátku zbytku města či co to je. To přesně nevíme zatím. Ale rozhodně se musíme domluvit na výpravu ….

Dál větu nedokončil protože do toho začal Vojta zpívat :

"Výprava , nezdařila se protože nejeli jsme na velryby ale na mrože.

Lálalala lalalalal alalalala…………..

V tomhle kraji beztak nemáš žádnou legraci

Lalalalalalalalalalalalalala……………..

Tuhle práci zaplatil by asi jenom cvok .

Vytí zvířat pouštních se pouští rozléhá , husí kůži z toho máš. Že já cvok jel do Egypta a ne do Grónska radši , kde je grog . "

Jakmile Vojta dozpíval , stanem se otřásl výbuch smíchu , a pak Davidův hlas.

" Vojto , nezlob se ale zpíváš falešně a příště mě nepřerušuj děkuji.

Takže , kde jsem to byl , ach už vím .Než se domluvíme na výpravě je zde něco co bych vám moc rád přečetl z deníku jednoho členu ztracené karavany. Všechny otázky zodpovím až po přečtení následujících stran je vám to jasné ??"

Odpovědí Davidovi bylo sborové ano. A tak se tedy dal do čtení deníku.

16.6.1905

Milý deníčku ,

nevím jak to napsat a přitom nepanikařit ale právě dneska jsme asi zabloudili. Rychle se stmívá a nedaleko nás se nachází ruiny starého města jen nevím jaké. Je pondělí a doopravdy se již stmívá.

Náš , vůdce říká , že je vše v pořádku ale přesto jsem vyděl jak se při pohledu na ruiny pokřižoval. Dal nám zákaz přiblížit se k těm ruinám , dokonce do nich vkročit. Máme se od nich zkrátka držet co nejdál. Jenže , to nejde, jsem archeolog a ruiny , rozhodně miluji . Musím tam zítra za každou cenu. Přímo magneticky mě přitahují a mám takové tušení , že nejsem sám. Vypadá to že to přitahuji i Harryho , ale ten se tím směrem dívá jak blázen.

Kamil se mě snaží od této cesty odradit. Smůla jsem rozhodnut ,zítra ráno vyrážím. I přes zákaz. Jen to vití je divné ale jsme pevně rozhodnut se tam vydat. Těm pověrám nevěřím……