Slunce již pomalu ztrácelo na své síle a chýlilo se k západu, když nastal čas večeře. Atmosféra byla uvolněná a přátelská. Všichni jako by zapomněli na odpolední prožitou hrůzu z bouře a i na zvláštní pocit zlověstné události co měli. Všude panoval čilý hovor a všichni se těšili na ples s tombolou.
Mezitím dal kapitán znamení, aby byla spuštěna kotva, jenže se tak nestalo a on pozoroval jak stále plují, i když loď již měla stát. Přiběhl k němu jeden z námořníků s tím, že s ním potřebuje nutně mluvit. V obličeji byl celý bledý a kapitán pochopil, že se muselo něco neobvyklého a nebo zlého stát.
"Povídejte, pane Volfe, co se děje?" vyzval jej kapitán a námořník mu odpověděl: "Pane Arnošte, nikdo, ale doopravdy nikdo z posádky nemá ponětí jak se to mohlo stát. Ještě než jsme vyplouvali tak jsem já a váš zástupce zkontrolovali zdali je kotva v pořádku. Ještě v přístavu jsme jí měli. Ale nevím jak vám to říct... stalo se něco, co nikoho z nás nenapadlo. Přišli jsme o kotvu. Nikdo neví, jak je to možné."
Po této zprávě kapitánův obličej zbělal, ale po pár vteřinách se mu vrátila zpět jeho barva. Námořníkovi přikázal, aby ho dovedl na místo kde má být kotva. Když byli na místě, nemohl uvěřit vlastím očím. Kotva nebyla na svém místě. Jediné co po ní zbylo byl řetěz, jenže s tím loď nezastaví. V zlé předtuše se zeptal své posádky, "Zkontrolovali jste záchranné čluny? Jsou v pořádku?" Nikdo mu neodpověděl, jen posádka pokrčila rameny. Po pravdě řečeno, po tom co přišli na to, že nemají kotvu. Měli strach zkontrolovat čluny. A tak k záchranným člunům rozeběhl sám kapitán. A začal se dívat pod plachty. Z hrdla se mu dral výkřik zoufalství, ale věděl, že musí zůstat klidný. Prvních deset člunu bylo poškozeno, ale to neznamená, že musí být zničeno všech třicet člunu. Jenže ke všemu zděšeně přišel na to, že ani jeden člun není v pořádku.
Také si předtím všiml, že u kotvy, tedy u místa kde byla kdysi kotva, jsou nějaké hluboké rýhy. V duchu ho napadlo, že to mohlo být z toho jak kotva padala do vody. A čluny? Ty musela tak šíleně poškodit samotná bouře. Přece není možné, aby ty díry ve člunech provedl člověk. A už vůbec se nikdo nedokázal sám zbavit několika sto kilové kotvy sám. Vždyť to by nemohl udělat jediný člověk a nikdo navíc zde není. Tím si byl jistý. Protože před vyplutím vše zkontrolovali. Jak celou palubu tak i podpalubí, kotvu a čluny. Ne, pasažéři se nic nedozví. Podíval se na svou posádku a informoval je o situaci. Zopakoval, "Hosté na palubě o ničem nesmí vědět. Nehodlá riskovat paniku. Záchranné vesty jsou v pořádku, což je dobrá zpráva a vysílačka se do dvou dnů opraví. Ten kdo hostům poví pravdu bude bez práce a bez nároku na jakoukoliv odměnu a zaplacení přesčasů.
Všichni se tvařte jako kdyby se nic nestalo. Zkrátka bouře byla mnohem horší, než jsme si mysleli a také dostatečně silná, aby nám vzala špatně připevněnou kotvu. Příště si vezmeme náhradní kotvu sebou. A čluny? Tak ty byli podle mě z velmi nekvalitního dřeva."
Jak řekl, tak se stalo a všichni se vydali do tanečního sálu, kde již hudba hrála a probíhal ples. Nikdo nezkontroloval podpalubí, a tak netušili o hrozbě, jenž v podpalubí číhá.
Slunce již zapadlo a vzduch se ochladil, na palubu se vydali první lidi a přízrak se vydal ke svým obětem. Ani jeden z nich nestači vykřiknout, když jim něco zlomilo vaz a hodilo je přes palubu. Přízrak se blížil pomalu a jistě ke dveřím do tanečního sálu a začínal pociťovat hlad. Po celá staletí spal než ho bohové vložili zpět do Nilu a teď se konečně nasytí.
V sálu páry, jenž tančí, nic zlého netuší a přízrak tiše přes dveře se vkrádá. Náhle se ozve výkřik mladé ženy, kterou okolo pasu místo jejího tanečníka drží něco co vypadá jak netvor z hlubin. Žluté oči a zuby ostré jak pilka. Žena začíná křičet a kapitán se jí snaží zachránit jenže je pozdě, příšera otevírá svá temná ústa a ukusuji jí kus krku. Cítí, jak do něj někdo střílí a to ho rozzuří. Hledá toho vyrušovatele a v očích jeho splane hněv, když vidí jak kapitán na něj míří pistolí. Rozeběhne se k němu a překvapenému kapitánovi vyrve srdce. Na lodi začíná masakr a lidé v panice prchají do člunu. Jenže přes ně padají do vody, kde již čekají krokodýli, kteří je bez milosti roztahají a snědí. Nad řekou se nese bolestný a vyděšený křik.
Příštího rána na lodi není ani živáčka. Jediné co se po lodi válí, jsou kusy lidský těl a mezitím vzkaz v němž je psáno: "Ten, kdo chrám znesvětí, či hrobku vykrade, podepíše rozsudek smrti, ne jedné výletní lodi, ale polovině populace. Neboť jste zapomněli úctu ke svým bohům tak přírodě samotné. Již naslouchat neumíte ani řece Nilu."
Nikdo na lodi nepřežil, tato plavba byla zároveň i jejich posledním dnem na zemi.
Vykonavatel.
O dva dny později byla loď nalezena i se vzkazem. Někteří obyvatelé Egypta si myslí, že to co se stalo na lodi byl trest bohů. Tak je začali opět uctívat. Policie nenašla otisky prstu a ani žádného živého pasažéra. Výletní loď Julie byla nakonec označena jako loď duchů jejíž pasažéři a i posádka zemřeli brutální smrtí. Jen kulky vystřeleny z kapitánovy zbraně se nikdy nenašly.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za komentář.Jakmile.budu moci přečtu si ho.🐱