Duch z výtahu

Normálně bych začala větou byl pozdní večer, jenže následující povídka se bude odehrávat ve dne a ne v noci. To jsme na vás, milý čtenáři, čtenářky a nebo spíše převážně milé děti noci, hodná, že? Ehm příběh je možná trošku inspirován skutečností….

Povím vám příběh jenž se možná stal ale i nestal, to musí posoudit každý sám.

 

***

 

Kdysi dávno a nebo nedávno žila jedna malá holčička v paneláku ve městě Osek. Většinou se sama ve tmě bála a tak spala v obležení plyšáku. Měla k tomu své důvody. Věděla, že se k ní díky hradbě z plyšáku nic zlého nedostane. Jestli byla někdy šťastná se dá těžko říci, ale to pro tento příběh není důležité vědět. Dejme domu, že byly určitě dny kdy byla šťastná.

Jednoho letní dne se malá holčička se svou starší sestrou a rodiči vydala za babičku do města Litvínov. Svou babičku měla ráda, ale jídlo co někdy vařila bylo nejlepší dát nepříteli v některých případech. Zrovna dneska ale její babička uvařila chutný oběd a vyzvídala jak se všichni mají, starší sestra vyprávěla o škole a malá holčička si kreslila nebo hrála s panenkami či si povídala s Majkou.

Sice jí mrzelo, že jí nikdo nevěří ale ona věděla, že Majka, ta dobrá hnědá fenka, je s ní i když zemřela. Byl to jeden z mála dnů kdy na sebe rodiče nekřičeli kdy měla matka kupodivu i dobrou náladu. Od babičky jeli až kolem 17 hodiny domu.

Když přijeli do Oseka, běžela malá holčička napřed do paneláku, chtěla zavolat velký výtah. Jenže když vešla do paneláku měla divný pocit, i přes tento pocit se rozhodla, že neuteče a šla k výtahu, i když měla v sobě malou dušičku.

Pomalu se přibližovala s rukou k tlačítku, a když ho zmáčkla rozsvítilo se červeně. Výtah jel z osmého patra dolu, když byl dole holčička ho chtěla otevřít dveře, ale stalo se něco jiného.

Dveře výtahu se začaly pomalu otevírat sami od sebe a malé dítko na to vytřeštilo oči, chtěla ječet, ale nemohla, měla v krku knedlík. Po chvilce si všimla, že dveře otevírá ruka v červeném svetru. Na té ruce bylo zvláštní, že z ní kapala krev. Malá holčička chtěla utéct a nebo aspoň křičet ale nemohla. Měla pocit, že zkameněla. Dveře výtahu se otevíraly čím dál víc a holčička měla strach, když se náhle ozval hlas její matky, která chtěla vědět, jestli výtah zavolala.

Holčička jí chtěla říct co viděla, ale stačil jediný pohled na matku, která si ani nevšimla, že je vyděšená aby usoudila, že by to bylo zbytečné. A tak si od své matky vyslechla lamentování na téma proč nejsou otevřené dveře přivolaného výtahu ale jak by to měla své matce vysvětlit? Ta je rázně otevřela a ve výtahu nic a nikdo nebyl.

Rodičum a ani sestře se svěřit nemohla a tak se svěřila jediné osobě, která pro ní měla pochopení. Paní Domovníkové. Pověděla, co se jí stalo a za to jí ta žena řekla něco o čem holčička nevěděla.

Začala jí vyprávět o tom co se stalo ještě než se narodila. Jednoho dne se prý v paneláku ve výtahové šachtě lidé našli mrtvého člověka. Asi bezdomovce, protože ho nikdo neznal. Na sobě měl červený svetr a ležel v krvi. Po tomto oznámení od paní Domovníkové se malá holčička zamyslela zdali jí ten duch chtěl ublížit a nebo jestli chtěl pomoci, ale to už se nejspíš nikdy nedozví.

Jak šel čas dál malá holčička nakonec vyrostla ale někde na té cestě mezi dospělostí a dětstvím málem ztratila i sama sebe.