Jak vznikla loď duchu

Povídka staršího data, původně byla do soutěže na jeden blog a kupodivu vyhrála, ale zde jsem jí ještě nezveřejnila a protože je podzim nastává doba zveřejnění této povídky tak doufám, že se všem bude líbit. Pro jednou je to něco jiného takže užijte si čtení. A další důvod je ten že dneska jedu do leso-parku takže nejsme doma a u povídky si mohu naštěstí nastavit hodinu kdy má vyjít. Což mi připomíná, že bych měla konečně zachytit básně na papír co mi víří hlavou chvilkama a udělat i ten článek co má být zaměřený kapánek maličko na historii. Jo, ráda píšu o místech kde jsme byla jak to vypadá. Ale abych už nerušila přeji příjemné čtení.

 

***

V srdci samotného moře tajemství temné skrývá se. Jenž odhaleno nikdy nemělo být a tak to i zůstane. Neboť v samotě tam hluboko pod vodou truhla se svým smutným svědectvím skrytá jest. To co začalo velkou láskou skončilo skutkem zlým. Tento skutek zlí stal se v roce 1945. Německý důstojník na útěku zamiloval se do kuchařky. Ona ho však odmítla a tak jí ubodal a tělo její do truhlice skryl. Tuto truhlici přes palubu lodě hodil. Od tohoto skutku uplynulo již 10 let a z našeho vraha stal se kapitán pirátské lodi, která teorizovala své okolí avšak jejich řádění mělo velmi brzy přestat.

Odbila půlnoc a piráti se svým kapitánem slavili na moři další úspěšnou akci. Nikdo netušil, že se k nim žene bouře zlá a tak se stalo, že je na moři přistihla nepřipravené. Jenže piráti byli šikovní a bouři ustáli, i když o některé své přátelé přišli. Našli je ležet mrtvé na palubě. Vypadalo, že se při bouři utrhl lodní hák a spadl na ně. Jenže jak jeden lodní hák mohl zabít 5 pirátů? Upřímně bylo jim to jedno a to byla chyba. Nikdo z nich netušil, že se probudil k životu duch, který prahnul po pomstě.

Všichni šli tedy v klidu spát i sám kapitán avšak uderme třetí hodiny ranní probudil se zpocený hrůzou. Jeho srdce divoce bylo jak splašené, ale sám netušil proč jen věděl, že se mu něco zlého zdálo.

Nemohl spát a tak se tedy vydal na palubu, když náhle uslyšel křik jeho posádky. Vydal se na místo, odkud křik vycházel, ale tam ke své hrůze našel jen těla své posádky. Prohledal celo loď a přišel na to, že je jediný na život.

Vrátil se zpět do své kajuty a zamknul se. Sedl si ke svému stolu, když náhle uslyšel zavrzání dveří od skříně, ale to bylo nemožné, zůstal na celé lodi přece jediný na živu. Náhle jeh myšlenky vrátili se do minulosti a on si začal vzpomínat na Bellu. Ženu , kterou miloval. V den kdy jí zabil, šel za ní a požádal jí o ruku. Ona ho odmítla a on v návalu vzteku jí ubodal s kuchyňským nožem. Ještě slabě dýchala, když její tělo dal do truhlice a možná byla i na živu když hodil truhlici hodil do moře ale to nevěděl. Netušil proč si právě teď na ní vzpomněl.

Avšak myšlenky na mrtvou ženu pokusil se zahnat když náhle dveře od jeho kajuty se otevřely a on v nich spatřil něco hrozivého.

Jeho srdce dvakrát vynechalo a on se snažil skrýt před tou věcí, jenž právě vešla do jeho kajuty. Ty pařáty byly děsivé, ale ještě děsivější byly ty oči. Oči plné výčitek a rty jenž neslyšně opakovaly otázku Proč? Proč to udělal? Proč jí zabil a tak přinutil její duši do dnešní bouře žít v samotě na mořském dně? Chtěl křičet ale nešlo to. Přibližovala se pomalu a za sebou zanechávala cestu tvořenou chaluhami. Kousky shnilého masa, které z ní odpadávaly, a důlky bez očí, kterými se na něj dívala, naháněly mu hrůzu. Vzal do ruky svou zbraň a 4 krát vystřelil, ale kulky jí neublížily. Náhle ho napadla spásná myšlenka a hodil po ní lodním deníkem. To jí na okamžik zdrželo a on se vrhnul do skříně. To byla ale chyba. Až když bylo pozdě uvědomil si, že vrzaly dveře od skříně. Chtěl z ní ihned vyjít ale nešlo. Něco ho drželo ze zadu a pomalu mu to svlékalo kůži. Ječel bolestí, a když mu to dovolilo otočit se uviděl za sebou, která mu šla jeho pruhy kůže omotávat okolo úst. Dlouho křičel bolestí, ale nikdo nepřišel všichni byli mrtví a po dvou dnech zemřel i kapitán. Jeho tělo stále je ve skříni avšak jeho duše bloudí v osamocení po lodi neboť on i jeho posádka byli odsouzeni duchem mrtvé ženy k věčnému bloudění na moři při bouří o samotě vždy se stejným koncem.