Stará léčebna

Ve městě Dubí na okraji lesa stojí stará zřícenina bývalé dětské léčebny. V této léčebně se dříve podle starých příběhů dělaly pokusy na nemocných lidech. Tyto nelidské pokusy měly zanechat na léčebně trvalý negativní otisk energie, která tam zůstává do dnešních dnů i s neklidnými dušemi zemřelých chovanců.

Jednoho zimního dne se rozhodly do této léčebny vydat i dvě kamarádky Jana a Hana. Hana v Dubí bydlela již několik let, ale v poslední době jí to začalo táhnout na tajemná místa. Jednou si vzpomněla i na tuto léčebnu a řekla o ní i své kamarádce. Přesto, že byla zima se obě dívky dohodly, že léčebnu navštíví pokud možno co nejdříve. Na toto tajemné místo, kde se mají nacházet i duchové, se vydaly třetího ledna. Kdy sluneční svit ozařoval čerstvě napadaný sníh, který se třpytil jak kapky rosy. Cesta k léčebně rychle ubíhala, velmi brzy byly na místě. Nejdříve se opatrně rozhlédly kolem zdali se nikdo nenachází poblíž a pak šli hledat vchod, kterým by se dostaly dovnitř. Pod nohama jim křupal sníh a několikrát málem i spadly ale přesto vchod brzy nalezly. Dovnitř nevedly žádné lidské stopy až na zvířecí, což bylo zvláštní. I když totiž prošly několikrát kolem budovy, nikde neviděly, že by se zvíře vydalo z budovy i ven. Obě dívky se na sebe navzájem podívaly, zhluboka se nadechly a chtěly se vydat do budovy, když se náhle nebe zatáhlo a začalo pomalu a jistě sněžit. To ale kamarádkám nevadilo. Obě vkročily dovnitř a začaly se rozhlížet kolem sebe. Věděly, že musí být opatrné a dávat pozor kam našlapují. Ze zdech dolů visely kabely a na zemi se povaloval odpad a suť. Jediné co dávalo znát, že na tomto místě kdysi žili lidé byly místnosti a v některých z nich dokonce i zbytky podlahy. Se zatajeným dechem procházely místnost po místnosti a dívaly se kolem sebe.

Pak se obě kamarádky od sebe na pár okamžiků oddělily, každá šla zkoumat jiné místnost. Hana se pokoušela nalézt cokoliv zvláštního, ale kromě mírného mrazení v zátylku se jí nic nestalo. Náhle uslyšela křik své kamarádky a tak se rychle vydala za ní. Jenže když doběhla do místnosti odkud křik slyšela, nikdo tam nebyl. Začala volat svou kamarádku jménem a ta se jí k jejímu překvapení za chvilku ozvala. Byla ale v jiné části vily, nacházela se totiž u starého točitého schodiště, které vedlo do druhého patra. Dívala se na ní překvapeně, a když se jí zeptala proč předtím křičela, nevěděla Jana o čem Hana mluví. Myslela si, že se její kamarádce něco zdálo, a tak se rozhodla prozkoumat druhé patro. Opatrně našlapovala po starých schodech, které se točily nahoru a očividně zažily již lepší časy a Hanu nechala za sebou pod schodištěm. Jenže Hana na rozdíl od Jany neměla nahoru odvahu jít. Cítila, že by se tam neměla ani pokusit vyjít po schodech. Ano, někdo jí mohl považovat za zbabělce, ale měla zvláštní pocit a na těle husí kůži. Jana se tedy vydala nahoru sama, a když se vrátila zpět dolů tak se klidně usmívala se slovy, že tam nic není.

Po tom co prozkoumaly tedy první patro a přízemí, se obě dívky rozhodly vrátit do města a dát si tam horkou čokoládu nad kterou probraly co se tam přihodilo. Nakonec se dohodly, že se Haně asi jen něco zdálo.

Jenže ještě téhož dne měla Hana divný sen. Zdálo se jí, že je zpět v léčebně, která září novotou ale budí zlověstní dojmem. Cítila, jak jí něco táhne ke schodům a po nich nahoru, měla pocit nebezpečí. Náhle se přistihla, že je již ve druhém patře a otevírá dveře. Jenže po otevření dveří, viděla v pokoji zdravotní sestru svírající nůž od krve a u jejích nohou viděla dětské tělíčko. Sestra se k ní přibližovala pomalu s ostrým nožem a Hana začala křičet. Náhle ucítila v ruce ostrou bolest , která jí vzbudila. Příští den našla na pravé ruce řeznou ránu a pochopila, že duchové nechtějí být rušení. Bylo to jejich poslední varování ze záhrobí.