Kočičí atentát

Povím vám příběh , který vznikl právě teď . Sice je krátký ale snad to nevadí.

 

***

 

Odbila půlnoc a měsíční svit odhalil drobou postavu, která se tiše vykradla z domu. Věděla, že by neměla chodit ven v tuto noční hodinu, ale nemohla si pomoci. Jen přeci na dnešek byl hlášen meteorický roj a ona by ho tak ráda viděla.

V ruce svírala foták a hledala co nejlepší místo na focení. Jejím tělem projela vlna radosti, když uviděla první padající meteority k zemi. Začala je tedy fotit. Jenže ne každý je vynikající fotograf, a ne každý se kouká kam šlape. Ani Anna se nekoukala kam šlape, a tak na poslední chvíli musela vyrovnat rovnováhu, aby nespadla do zrádného hnoje. Jen přece o tom hnoji věděla, vždyť se nacházela na zahradě u baráku a fakt, že zde lítala v noční košili nebyl neobvyklý jev při focení přírodních úkazů.

S úsměvem na rtech se vracela domů, když jí náhle vyrušilo zašustění větví stromu. Bála se ohlédnou za sebe, ale nic jiného jí nezbývalo. Cítila jak se jí na těle udělala husí kůže. Začala se proto pomalu otáčet, když náhle z jejích úst vyšel potlačený výkřik. Netušila kdo nebo co to je, ale jasně cítila jak se jí něco ostrého zatnulo do zad a jak se jí to začíná drápat po zádech na krk. Kde náhle ucítila kočičí srst a tiché vrnění. V ten moment by si nejraději dala pohlavek. Protože si uvědomila, že na ní byl spáchán mazlivý kočičí atentát. Jen přece tato černá kočička měla a má ve zvyku skákat na lidi kdy to nejméně očekávali, a tak si říci o jejich pozornost.

Na Annině obličeji se proto opět objevil úsměv a až k druhé hodině ranní se dostala domů. Bez kočky, která se konečně uráčila poctít svou návštěvou i své páničky.