[2. Kapitola] Tajemství starého domu

Ze stínu osoba neznámá vystoupila a v tichu chvíli naslouchala. Jediné, co z domu slyšela byl pravidelný tlukot srdce a dech, jenž nasvědčovaly tomu, že dívka již znova usnula. Mohlo jí být jasné, že se u ní dřív nebo později objeví noční běsy. Možná by jí mohla napsat dopis, ale ne ručně, mohla by riskovat prozrazení. 

Jen přece doma má starý psací stroj, tak snad na něm by jí mohla napsat psaní. Varovat jí před hrozbou, která se k ní pomalu a jistě blíží. Vysvětlit jí proč se jí stále zdá ten samý sen a říct jí... Co by jí vlastně měla říct? Že je to teprve začátek? Ne, to by bylo lepší osobně, ale co když k ní pocítí nenávist? Tušila, že si možná dělá jen zbytečné starosti, ale byla tolik podobná Elizabeth. V ten moment ucítila, jak jí v očích začínají štípat slzy a celou její bytostí začíná procházet hluboký smutek. Možná proto se podívala i na nebe kde se začínaly objevovat červánky. Každou chvíli vyjde slunce a jeho paprsky probudí Annu. Osoba v kápi se sama pro sebe usmála, i když cítila smutek, tak věděla, že Elizabeth by byla šťastná. Protože její dítě žije a ona udělá vše proto, aby to tak zůstalo i nadále.

Věděla však, že je čas vrátit se zpátky domů a dát si menší večeři. Vždyť pro ní právě začíná noc a pro Annu den.

Tak jako každé ráno, měla Anna po probdělé noci potíže vstávat. I přesto, že jí budík po třetí za sebou zvonil. Byl začátek nového dne a ke všemu i pátek. Každý měl pátek rád, ale ona ho bytostně nesnášela. Hlavně první hodinu kdy měli chemii. Celá mrzutá, vstala a šla se postarat o ranní hygienu a po ní si šla dát snídani, kterou připravila její adoptivní matka.

 Je to již měsíc, co zná pravdu. Pověděli jí to v den jejich narozenin. Podle nich měla právo vědět o tom. O tom, že narozeniny slaví v den kdy si jí oficiálně adoptovali. Někdo jí zanechal při bouři u jejich dveří. Kdo ví, možná i proto nesnaží bouřky, ale co je zajímavější - od jejich 16 narozenin začala mít i ten šílený sen. Byla zamyšlená, a tak ani nevnímala čas. Kdyby nebylo její matky, která jí upozornila na, že jí za 10 minut jede autobus, možná by i Anně ulej.

Když Anna dorazila do školy, čekalo jí ve třídě překvapení. Na tabuli skvěl nápis, jenž oznamoval, že hodina chemie odpadá z důvodu nemoci chemikáře.

Ulevilo se jí, ale ne na dlouho. Do třídy vkročil jejich nový třídní učitel. V jeho očích lítaly blesky a hlas měl jak kus ledu. Když jim oznamoval, že první hodinu bude samostudium, jeho oči černé jak dva uhlíky se zadívaly i na Annu, a pak pronesl tichým hlasem: "Anno, připomínáš mi někoho, kdo má už dávno shnít v zemi."

Pak se otočil a odešel ze třídy. Anna byla z té věty překvapená, ale vypadalo to, že nikdo kromě ní tu větu neslyšel. Bylo to zvláštní a ona ani nevěděla proč jí naskočila husí kůže.

Jen přece když se podívala z okna ven, viděla nádherný podzimní den. Během dne vypustila první hodinu z hlavy a o velké přestávce se vyděsila. Jejich učitelka Anastazie přece chtěla, aby na dneška přinesli na kreslenou čarodějnici, jenže ona jí nemá. Naštěstí měla u sebe penál a papír. A tak milou čarodějku nakreslila, jak padá z koštěte.

Což nakonec i paní učitelka okomentovala slovy: "Je zajímavé, že čarodějka padá z koštěte, ale kde má nohy? Raději nechci vědět kde tento výtvor vznikl."

Anna se při této řeči tvářila jak učiněný andílek a spadl jí kámen ze srdce, že nemusela nic vysvětlovat. A druhá dobrá zpráva toho dne byla, že mají týdenní podzimní prázdniny a ona podzim milovala. Toho dne se vydala domu pěšky. Věděla, že se jedná jen o hodinovou cestu a její cesta byla lemována stromy, z kterých k zemi padalo podzimní barevné listí. Těšila se také na víkend, neboť doma měla být až do pondělí sama. Ještě ve škole se s tím chlubila kamarádce, která u ní měla i se svolením rodičů spát. Na rtech jí pohrával úsměv a Anna se těsila na následující víkend, i když měla neurčitý strach a nevěděla z čeho. 

<< 1. Kapitola | 3. Kapitola >>