Pátek třináctého

Odbila půlnoc a hranice mezi čtvrtečním dnem dvanáctého a pátečním dnem třináctého zmizela během pár minut po půlnoci. Stačilo odtrhnout jeden list z kalendáře a byl zde tolik lidmi obávaný den pátek třináctého, neboť zrovna dnes ti, jenž jsou nejvíc pověrčiví se bojí vycházet ven.

 

Při ranním rozbřesku zdobil obličej upíra pobavený úsměv. On tento den nepovažoval za nešťastný, právě naopak číslo 13 bylo pro něj šťastné číslo. Vždy byl pobaven přístupem lidí k tomuto dnu, a nebo spíše jejich nesmyslnou pověrčivostí. I když na druhou stranu, byla právě jejich pověrčivost jeho výhodou. Neboť on toho dokázal využít. Věděl, že by nad dnešním dnem mohl klidně uvažovat až do setmění, avšak spánek se již hlásil o slovo. A tak se rozhodl uložit již ke spánku. Namířil si to do své ručně vyřezávané a pohodlné postele, jejíž deka a polštáře byly načechrané a zde ihned usnul.

 

Odbila 20 hodina večerní a Nikolas procitl ze spánku. Na jeho tváři pohrával úsměv, jenž byl podoben úsměvu dravce a a krátké hnědé vlasy zvýrazňovaly oválný obličej s hnědýma očima, jenž měly barvu oříšků. Na sebe si pro dnešní den vzal sportovní oblečení černé barvy, jenž nikdy nestrhávalo zbytečnou pozornost okolí. Takto oblečen se z domu na samotě u lesa vydal do města, neboť čas lovu právě nastal.

Uličkami města procházel rychle, ale nenápadně a přitom s oči skrytými ve stínu hledal vhodnou oběť, která by mohla zahnat jeho žízeň. Nikdy se nevzdával a i pro dnešek si všiml drobného pohybu v jedné postranní uličce, kde nesvítila lampa, neboť byla rozbitá. A také odtamtud cítil vůni krve a slyšel těžký dech. Došel na místo a viděl tam na zemi mrtvého muže a vedle něho stát těžce oddechujícího mladíka s nožem, z jehož čepele kapala na zem krev.

Nikolas se tedy za mladíka tiše přiblížil, a pak se ho dotkl. Mladý muž sebou cukl a rychle se otočil. Jaké překvapení bylo, když viděl za sebou mladého muže kolem 29 let sportovní postavy. Místo toho, aby zapnul mozek a přemýšlel, nechal se ovládnout svojí touhou vraždit a na Nikolase zaútočil. Ten však hravě uhnul a ruku s nožem zablokoval. Útočník vypadal překvapeně, ale stále pokračoval v útocích, což Nikolase přestalo bavit asi tak po 5 minutách. A tak při dalším útoku předstíral, že ho útočník zranil. Útočník, nebo spíše vrah, nasadil samolibý úsměv a přitom se tvářil jak měsíček na hnoji, neboť si byl jistý svým vítězstvím. Ach kdyby jen tušil, jak se nádherně spletl. V momentu, kdy již stál nad Nikolasem, vyšla na noční obloze luna a její stříbřitá zář ozářila uličku v níž se odehrával boj. V ten samý okamžik se Nikolas podíval na útočníka, který se zachvěl hrůzou, neboť se nedíval do lidských očí, ale do rudých očí v niž byla vidět touha po krvi. S výkřikem upustil nůž na zem a rozeběhl se od Nikolase dál. Ten ale na nic nečekal a vydal se za ním svou vlastní rychlostí a na konci uličky již čekal. Stál ve stínech s rudě zářícími očima a s úsměvem dravce, jenž čeká na svou oběť. Útočník do něj narazil, avšak při nárazu spadl k zemi a v ten moment ho Nikolas zvedl ze země do vzduchu.

Jeho oběť se zmítala ve vzduchu a nedokázala se osvobodit z jeho stisku. A tak si Nikolas muže k sobě přivynul blíž jak matka malé dítě a své tesáky zabořil do jeho tepny dokud z něj nevysál i poslední kapku krve. Pak mužské tělo vzal sebou do lesa, kde ho zatížil kameny a vhodil do bažiny a ještě než začal rozbřesk a doba spánku, šel se projít lesem, neboť procházky noční krajinou při svitu luny jsou přece nádherné v lese než-li ve městě, neboť v lese je obloha plná hvězd.