Stín za oknem

Nikdy se nepřibližuj k oknu, jestliže v něm vidíš stín jenž , žádnou tvář nemá a jestliže máš malé dítko jenž ,tvrdí že za oknem něco vidělo raději ho nenechávej po tři noci v pokoji samotné .

Odbila půlnoc a déšť na střechách bubnoval. Dešťové kapky pomalu pak stékaly po střeše dolu k zemi a neúnavně kapali. Kap-kap-kapy-kap jejich kapání znělo jak odpočet, jenž něčemu či někomu právě odpočítával čas.

V posteli se choulí do klubka pětileté dítko malá holčička. Snaží se držet oči pevně zavřené ale nejde to . Pokaždé je otevře a vyděšeně se dívá směrem k oknu. Přitom k sobě tiskne svého oblíbeného plyšáka. Je to plyšový jednorožec s růžovým rohem a modrým tělem. Má ho od své zesnulé babičky.

Je to jediná věc , která jí dává aspoň malí pocit bezpečí. Slyší jak déšť dopadá k zemi a vidí to i z okna společně s tím co jí nahání strach . Tam za oknem stojí silueta , která jí celou dobu pozoruje. Je zde již třetím dnem ale dospělí jí nevěří. Pokaždé když křičí, přijdou a řeknou jí , že to byl jen a pouze zlý sen, že venku za oknem nikdo není a přesto tam ten stín stále je a pozoruje jí. Vidí jak stín jde stále blíž a blíž k oknu a ona se stále tiskne se svým tělíčkem více ke stěně a snaží se schoulit více do klubka a spát. Doufá , že když bude spát tak že stín nakonec odejde. Ale nejde to spánek nepřichází. Má strach a její malé srdéčko buší jak splašené laně v běhu. Vidí ,že stín již zas prochází oknem a v ten moment začne křičet.

Její rodiče ji slyší , ale nevěnují tomu pozornost. Již je nebaví stále poslouchat vymyšlené řeči o stínu od svého dítěte a raději se se sklenkou vína v ruce věnují jeden druhému. Mezitím se stín, jenž byl původně za oknem přibližuje k malé dívence její oči jsou vytřeštěné a ona se nemůže hnout z místa. Již ani nemá sílu křičet a po jejích tváří stékají slzy. Je přesvědčena o brzkém a bolestivém konci a ani nedoufá , že přijde někdo na pomoc. Snad babička by přišla. Ona jediná jí vždy věřila a zůstávala u ní když měla zlé sny.

A temný stín je již u její postele a nemá tvář. Pomalu po ní natahuje své kostnaté ruce z niž odpadávají kusy shnilého masa jehož zápach zaplní celý dětský pokoj. Ano touží po tom malém dítku neboť ví , že mnoho času již nemá a těší se ze svého úspěchu. Možná by byl stín uspěl kdyby se nestalo něco s čím nepočítal a v co již nedoufala ani jeho bezbranná oběť. Bílá zář z ničeho nic osvítila , celý pokoj a její světlo bylo tak silné, tajuplné a teplé že se malá holička nestačila divit. Zář vycházela z fotografie na nočním stolku na kterém se usmívala postarší žena. Jak to bylo možné holčička nevěděla ale přesto si byla jistá že babička přišla na pomoc. . Jen stín jenž byl u malé holčičky hlasitě vykřikl na celý dům . V tom výkřiku byla zloba neboť poznal že se k dívce nedostane a zároveň slyšel jak dětskému pokoji běží dva páry nohou rodičů malé dívky. Ti zprudka otevřeli dveře a překvapeně pár okamžiků zůstali stát při pohledu na temný stín , který se dal na útěk . A na bílou záři jenž vycházela z babiččiny fotografie.

Oba rodiče se nakonec rozeběhli a sehnuli ke své dceři a omlouvali se jí a když jim někdy pověděla že něco nebo někoho vidí za oknem , netvrdili jí že se jé to zdálo ale bud u ní zůstali a nebo jí vzali k sobě, do ložnice. Jedno je ale jisté nebýt fotografie její babičky dítko by se nejspíš rána nedožilo. Ted se ptáte co se stalo se stínem asi no odpověď je snadná světlo stín zahnalo.

Ale já mám pro vás milý čtenáři a čtenářky otázky. Co zachránilo vlastně tu malou holčičku ? Co jí ze všeho nejvíc ohrozilo na životě ? Stín a nebo ignorace jejích rodičů ? Jestliže jste povídku přečetli celou , tak pak by vám odpověď měla být jasná….