Tajemství starého stromu

Snad milionkrát chodil jsi kolem toho starého stromu, který léta v tom lese rostl. Možná i tisíckrát chtěl jsi se jeho kůry dotknou a naslouchat jeho příběhu, ale to jsi neudělal. Přestože to bylo lákavé, cítil jsi, že na příběh stromu nejsi připraven, a pak jednoho dne přišla ta bouře. Blesky létaly oblohou a déšť bičoval střechy domů a stromy v lese sténaly pod náporem větru.

Bouře to byla zlá a nejeden strom byl vyvrácen, či do něho uhodil blesk. Přemýšlel jsi zdali ten starý dub bouři přečkal a s rukama jsi hladil staré housle, jenž vyrobil tvůj praděd. Netrpělivě jsi se díval z okna domu a čekal až bouře přejde. Musel jsi počkat do příštího dne, kdy nebe bylo azurově modré a slunce zářilo. Vydal jsi se do lesa a tam jsi viděl starý dub vyvrácen. V ten moment jsi se dotkl jeho kůry a pochopil jsi, že na příběh tohoto dubu jsi připraven. 

Vrátil jsi se domu pro sekeru, abys získal dřevo na nové housle, protože na paměti jsi měl radu svého praděda, jenž zněla: "Až strom k tobě promluví a vyvrácen bude, pak z něj housle vyrob a příběhu jeho naslouchej."

Poslech jsi jeho radu a housle jsi začal s láskou vyrábět, a pak když nastal čas, čekal jsi do setmění, než jsi na ně začal hrát. Neboť jen tak jsi mohl naslouchat příběhu dubu, z něhož jsi housle vyrobil.

Příběh, jenž jsi vnímal, stal se před léty, kdy zde vesnice místo města stála. V té době zde žil muž a žena, jenž se milovali, ale spolu být nemohli. On byl chudým výrobcem houslí a ona dcerou starosty a jejich lásce přáno nebylo. Stalo se, že starosta se o citech své dcery k řezbáři houslí dozvěděl a zločin rozhodl se na něj svést. Neb vraha selky najít nemohli, neboť den předtím na jednom ze statků selku s prořízlým hrdlem našli, a tak zločin na řezbáře padl, a on pak do vězení zavřen byl.

V ten moment mohla jeho milá své oči pro něj vyplakat, neboť pod srdcem jeho dítě nosila, což v brzké době vyjít najevo mělo. Mezitím řezbář ve vězení strádal a den co den byl mučen, aby se k zločinu přiznal. Statečně odolával mučenímu, nežli mu starosta pohrozil smrtí jeho mladšího bratra, pak teprve se řezbář houslí přiznal ke zločinu, jenž nespáchal. Řezbáře o dva měsíce později pak ke starému dubu dovedli a tam mu bylo poslední přáni splněno. Přání jeho byla zpověď dubu, jemuž stěžoval si na úděl a osud svůj, jenž pro lásku jeho dostihl ho. Avšak nežli obrátku mu na krk dali, padla dcera k nohám svého otce a o milost pro svého milého prosila. Její otec o tom nechtěl nic slyšet, a tak plna žalu vyřkla dcera jeho slova, u kterých doufala, že jejího otce obměkčí.

"Otče můj, dej mu milost, vždyť nevinen je. Neber otce vnoučeti svému, jenž narodit se má."

Po těchto slovech rysy jejího otce ztvrdly a otec jejího dítěte popraven byl. Pak starosta ke své dceři přiblížil se a uhodil jí a ona k zemi padla a domů ji zakázal se vrátit. A pak k ní pronesl slova krutá: "Jestliže se domu pokusíš vrátit, pak nechám tě psy roztrhati."

Dívka nebohá, své oči pod dubem vyplakat u těla svého milence mohla a vzdát se svého života chtěla, neměla kam jít a domu se vrátit nemohla. Avšak bratr zemřelého jí nedovolil, aby si život vzala a k sobě domů jí vzal. Jeho dům stál na konci vesnice a tam jí odvedl, kde pak dítko zdravé povila, jenž Soběslavem nazvala a mladšího bratra své lásky za muže pojala, aby dítěti rodinu dala. A ke starému dubu den, co den chodila a vše mi říkala, nežli své oči navždy zavřela.

Poslední tón z houslí dohrál a z tvých očích slzy kanuly, neboť pochopil jsi, že minulost své rodiny viděl jsi. Své housle jsi pak dal vedle houslí praděda, a pak za ženou svou vydal jsi se, jenž v pokoji vašich dětí byla a vše jsi jí pověděl. Vyprávěl jsi příběh starého stromu, stoletého dubu, jenž vše viděl a slyšel a přes zpěv houslí tobě poradil, neboť jsi naslouchal tomu co zpívaly, a co bys jinak ve stínu dubu spatřil, kdyby bouře zlá nevyvrátila ten strom staletý, jenž svědkem mnoha osudů byl.