Ztracená karavana -část druhá

A zde si vám dovolujeme zveřejnit poslední zápis z deníku.

30.6.1905

Nechápu , jak se to mohlo stát z celé karavany jsem zbyl jen já. Možná je to i má vina ale copak jsem mohl tušit , co se stane ?Kéž bych svou zvědavost překonal , proč jsem jen na to místo musel jít, co mě k tomu místu přímo magneticky přitahovalo ?. Možná kdybych se od ostatních neoddělil , možná by teď žili . Ted je jen otázka času až to najde i mě . Měl jsem dát na prvotní strach a na instinkt zvířat . Velbloudi se vzpírali a nechtěli tam na to místo jít. Ale já je i tak přinutil….

Ted jako jediný přeživší čekám ve stanu , až přejde ta hrozná písečná bouře. Vím , že od Káhiry jsem jen několik kilometrů ale nedalo se jít dál . Dneska totiž začala písečná bouře a nevypadá to že by se během dneška uráčila skončit . A tak aspoň napíši co se odehrálo včera a jak zemřel můj přítel Kamil.

Včerejší den začal jako každý jiný , od mé návštěvy toho prokletého místa. Kolem tábora jsme našli stopy toho stvoření. Stvořeního , které bez milosti zabijí a to velmi trýznivou smrtí. Vždyť i utopení, umrznutí a nebo oběšení by znamenalo milosrdnější smrt než to co postihlo naší karavanu. To jsem si i s Kamilem velmi dobře uvědomovali. Ale i když jsme našli ty stopy , tak jsme se navzájem uklidňovali , že se nic neděje. Jen přece noc jsme přežili oba i když nás to mohlo ve spánku snadno zabít. Ale nestalo se tak. Možná je již ,nasycené a nebo se nad námi smilovalo, ale to jsme nevěděli s jistotou.

Kamil přišel na to , že nám došla voda a tak jsem se pro vodu vypravil k řece Nilu. Která se leskla v ranní, slunci jak nejdražší perla světa.

Když jsem nabral vodu do láhví a vrátil se s ní , měl Kamil již zabalený naše věci a mohli jsme se vydat dál na naší cestu. Celou dobu jsme si povídali a vtipkovali. Oba jsme byli šťastný , že žijeme a nebezpečí již pravděpodobně pominulo. Na večer jsme se utábořili v poušti a šli jsme spát. Netušící , že nás to pozoruje. O půlnoci jsme se probudili s nepříjemným pocitem ,a s husí kůži po celém těle. Vyšli jsme tedy ze stanu ven a začali se kolem sebe rozhlížet, ale všude vládlo tíživé ticho. Náhle jsme uslyšeli zvuky , které vycházeli z druhé strany stanu , a tak jsem se tam vydal sám a Kamila jsme poslal zpět do stanu s tím , že tam bude v bezpečí.

Byl jsem již na místě odkud předtím vycházeli ty zvuky , když jsme náhle uslyšel Kamilův křik . Rozeběhl jsme se na spátek ale Kamil již ve stanu nebyl , jen krvavé stopy , které vedly do pouště. Vydal jsem se tedy po těch stopách s nadějí , že ho možná zachráním , protože jsme stále slyšel jeho bolestivý křik , který se stupňoval a stupňoval. Když jsem doběhl na místo uvedl jsme pravou hrůzu. Kamilovo tělo bylo roztrháno na mnoho kousků . Prsty byli utrženy od těla tak jako zbylé části. Jediné co zůstalo neporušená byla jeho hlava a krk jinak měl rozpárané břicho , ze kterého vylézali vnitřnosti a v jeho očích byla vidět agonie a hrůza. Jeho části jsem tedy posbíral a pak pohřbil. Poté jsem se vydal zpět do tábora ,kde jsme našel mrtvého posledního velblouda a tak jsme si vzal jen a pouze to nejnudnější. A šel jsem celou noc a den . Až do dneška .

To se stalo včera a teď ale musím již končit. Slyším jak se něco blíží kolem stanu…..Mám strach a doufám , že smrt bude milosrdná…….

A zde zápis z deníku končí. Nezbývá nic jiného než se ptát co se stalo a z čeho měl muž jenž psal tento deník takový strach a co se s ním stalo ? To jsou otázky na , které nemáme zatím odpovědi ale věřte , že se jich brzy dočkáme. A příště vás v našem časopise budeme informovat o skupině , která má za úkol odhalit tajemství ztracené karavany.