Podzimní povídka

Milé děti noci, 

rok s rokem se sešel a pomalu končí zima. Připouštím, že zveřejnit podzimní povídku na konci listopadu je zvláštní, ale tak trošku mi to vypadlo z hlavy a za to se omlouvám.

Myslím si, že příběhu není nikdy dost, ale je zde jedna věc, která mě teď napadla. Kdyby chtěl kdokoliv z vás napsat příběh čí báseň na přání klidně si o to napište.

Ale teď abych moc nezdržovala je na čase na podzimní povídku. Tak se prosím pohodlně usaďte a nechte se aspoň chvilečku unášet na křídlech fantazie.

 

***

 

Podzimní den

Slunce se ke spánku ukládalo a soumrak padl na les. Pomalu a jistě večer začínal a hvězdy s měsícem na nebi vyšli. Podzimní větřík pohrával si se zlatavě spadaným listím, jenž na lesní cestě spočívalo. Mělká zář měsíčního světla ozářila noční krajinu a osamocenou postavu, která stanula na začátku lesní cesty.

Její krok byl tichý a sama naslouchala zvukům lesa. Vnímala vůni lesa a jeho tichou náruč, kterou jí otevíral. Na jejích rtech pohrával mírný úsměv a nic jí nerušilo v její půlnoční procházce. Její oči se dívaly bystře po svém okolí a krajinu vnímala více nežli se mohlo na první pohled zdát.

Když došla ke konci lesní cesty, zaslechla hluk, který někdo způsobil pár metru před ní. V ten moment se u Alexandry objevil zlomyslný úsměv. Zvuk, který zaslechla vycházel z opuštěného domu na konci lesní cesty. Cítila hlad, který se jí rozléval tělem, a tak se rozhodla pro smůlu vetřelců, že jej nasytí.

Tiše se vplížila do domu a šla za hlukem. Přímo před ní stál muž kolem 40 let vysoké ale podsadité postavy, který si brblal pod vousy něco o nedostatku zvěřiny. Alexandra nebyla hloupá, naopak všimla si pytláckých ok, a tak se rozhodla udělat s vetřelcem krátký proces.

Nejdříve se k němu tiše přiblížila, a pak mu sáhla na rameno. Muž, který dotyk ucítil, se podíval rychle za sebe, ale ve svitu baterky nikoho neviděl. Myslel si, že se mu to zdá, a tak se opět začal věnovat výrobě pytláckých ok. Během chvilky ale uslyšel tichý smích z pravého kouta, a tak se tam vydal. Jenže nikoho tam nenašel. V ten moment mu naskočila husí kůže. V duchu ho napadlo, že by měl vypadnout, a tak se rozhodl vydat ke dveřím.

Jenže náhle ucítil za zády něčí dech. Srdce měl až v krku a pevně zavřel oči. A když je pak otevřel, stála před ním v měsíčním světle sličná žena. Po černých vlasech se toulalo měsíční světlo a její oči byly pomněnkově modré. Něco ho k ní táhlo, ale zároveň měl strach. Zvednul pravou ruku, v níž křečovitě svíral baterku, a chtěl s ní tu ženu udeřit. Jenže již tam nestála a on mále spadl, kdyby ho nezachytily útlé paže a nepřivinuly ho k sobě. Jeho srdce bilo na poplach, jak splašené, když si všiml v odrazu okenní tabule, že ženě rudě zářily oči. Než se nadál její špičáky mu projely kůží a jeho křik zdusila její dlaň. Během pár chvil jí u nohou leželo mužské tělo bez známek života.

Na rtech měla Alexandra úsměv a mužovo tělo vhodila do bažin. Věděla jistě, že nikomu chybět nebude. Lesní cestou se vracela zpět domu, kde spočinula na svém lůžku a usnula spánkem spravedlivým do dalšího dne.