Zpověd

Tvé ptačí srdéčko dnes dotlouklo, aniž bys mohla pořádně křídla svá roztáhnout. Moc mě to mrzí sýkorko maličká, že jsme nešla o dne nebo aspoň o hodinu tou ulicí dřív. Snad příliš mladá a nezkušená jsi byla, že jsem tě na silnici ležet našla. Nechápu, proč nikdo tě na stranu nedal a na silnici tě ležet nechal. Vždyt přejetím autem by sis nezasloužila. Moc se ti omlouvám za to, že jsem tě nedokázala zachránit. Umřela si mi v ruce, když jsem tě nesla do bezpečí. Do tepla k sobě domu, možná, že jsme tě tam měla dříve vzít a ne tě 10 minut nechat v trávě na chodníku. Doufala jsem, že až půjdu po druhé kolem již tam nebudeš. Ale ty jsi tam na tom místě byla stále tak opuštěná a samotná. Moc se omlouvám za to, že jsem tě nedokázala zachránit a nepohřbila, jen do trávy mezi květiny jsem tvé tělíčko položila v naději, že se probudíš a uletíš. Nechtěla jsem si připustit pravdu, že jsi mi na dlani zemřela.

Obrečela jsme tě připouštím, byla jsi sýkorkou jednou z mnoha, ale určitě jedinečná. Když si naposledy vydechla začalo chvilku poprchávat. Jako kdyby sama příroda oplakávala tvou smrt. Moc mě to mrzí, drobečku, vážně jsme tě chtěla zachránit. Ale přišla jsme bohužel příliš pozdě. Možná proto si vyčítám i tvou smrt, možná proto mě chvilkama napadá, co kdybych přišla dřív. Co kdybych nešla nakoupit. Omlouvám se ti a snad ten pocit viny zmizí. Byla jsi tak droboučká do dlaně a křehká a tak moc apatická. Snad pomohlo, že jsi cítila něčí přítomnost, že jsi cítila teplo. Nevím co se ti stalo a proč jsi mi umřela dřív, než jsem měla možnost tě zachránit. Protože kdybych šla o den či o hodinu dřív možná bych tě zachránila.