Podzimní povídka část druhá a konečná

A povídka pokračuje. Fakt je taková oddechová, takže bude víceméně klidná. A také bez kresby, žádná mě nenapadla. A mimochodem jakákoliv podobnost postav je čistě náhodná. Tak doufám, že se bude líbit. 

Vaše Irí

***

Cesta do města rychle ubíhala a ona cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení z lovu. Již konečně byla na začátku města, kde jí uvítalo ticho a mdlé světlo pouličních lamp. Její kroky vedly do tmavého zákoutí odkud již několik dní pozorovala jednoho blonďatého mladíka s nagelovanými vlasy a se slunečními brýlemi,ve kterých vypadal jak moucha cc. Z jeho myšlenek věděla až moc dobře, že brýle nosí, aby vypadal jak frajer a aby zkryl pravou podstatu své osoby, ale zároveň znala i tu druhou část jeho myšlenek. Tu proč si ho zvolila za oběť, jen přece někdo jako on si nezaslouží žít a příjemnou smrt také ne.

Mladík šel rozvážným krokem a s milým úsměvem na rtech, jen v jeho očích se odráželo zlo. Čisté a kruté zlo, které se dalo zamaskovat jen a pouze se slunečními brýlemi. I tak ale brýle nosil, proto že si v nich připadal jak král. Netušil, že celou cestu k domu na konci ulice se za ním blíží tichý a nenápadný stín, kterému se již sbíhali sliny na jeho jistě chutnou krev.

V jejích očí se začala objevovat nedočkavost, ale věděla, že musí být trpělivá. Přece jen na něj chce zaútočit v poněkud odlehlejší části ulice. Ideální bude ta opuštěná zahrada, tam stejně míří, a tak se tam neslyšně přesunula. A tam vyčkávala na mladíka, který měl nečisté úmysly. Jeho kroky se přibližovaly k jehp cíli, ale jeho srdce mu začalo z neznámého důvodu bít nějak rychle. Měl pocit jako kdyby byl sledován, ale i přesto že se párkrát otočil nikoho za sebou neviděl. Na rukou se mu objevila husí kůže doprovázená pocitem, že by se měl na vyvraždění rodiny jeho bývalé lásky vykašlat a zdrhat odsud, co nejdříve pryč a hlavně co nejdál, ale instinkt neposlouchal. Od jeho cíle ho dělila jen a pouze jedna opuštěná zahrada kolem které musel projít.

Byl již v polovině cesty kolem zahrady, kde nesvítila ani jedna lampa, když se po něm náhle natáhly dvě ruce. Vyděšeně krátce vykřikl a rychle se otočil, ale nikoho neviděl. Chtěl jít tedy dál, myslel si, že je to jeho fantazie, ale když se otočil zpátky vykřikl. Ze tmy se na něj dívaly dvě rudě zářící oči a světlo měsíce, jenž ozářilo krajinu, ukázalo i dva dlouhé ostré špičáky.

Spadl k zemi a žena, jenž ho pozorovala, se na něj jen a pouze pohrdavě usmála. Její otázka byla jasná a hlas, kterým jí pronesla byl milý, ale zároveň i smrtící: "Kdo si myslíš, že je kořist a kdo lovec?"

Blonďák nebyl schopen slova, natož výkřiku. V poslední chvíli si vzpomněl na nůž, a tak na upírku zaútočil, jenže ona podobný výpad předpokládala a během chvilky se dostala za něj.

Pevně ho objala a tiše, než mu zabořila špičáky do krku, se ho zeptala: "Víš kdo jsem."

Svou odpověď vykoktal: "U-u-upírka. Prosím, nezabíjej mě! Já chtěl jen vyvraždit jednu rodinu!"

To byla slova, která naposledy pronesl. Nočním tichem se ozval jediný přidušený výkřik bolesti.

Poté co se nasytila se postarala o jeho tělo a také doklady. Věděla, že mladíka nebude nikdo pohřešovat. Všichni věděli, že se pohybuje v pochybné společnosti, ve které zkrátka někdo zmizí. Nesnášel vrahy a on byl jedním z nich, ale stejně jeho tělo zakopala. Dopadl v hluboké jámě, kde ho nikdo nenajde.

Cestou domu si užívala noční krajinu. Naslouchala šelestu listí a vnímala i vůni lesa. Slyšela tichý šelest křídel sovy, která se právě vracela z lovu a viděla lišku, která nesla svým mláďatům kořist, co ulovila. Vše mladá upírka pozorovala s očima, ve kterých se odrážela láska k přírodě. Vracela se z lovu a cestou stihla splnit i své povinnosti, co měla vůči svému pánovi. Již se těšila na sprchu, kterou si dala hned po návratu domů, ale zároveň se rozhodla počkat na východ slunce, které ozářilo svými jemnými paprsky celou krajinu. A také sluneční svit probudil ptáčky, kteří začali svým zpěvem vítat den. Pak se teprve vydala ke svému pokoji, kde ulehla ke spánku do příštího dne. A naj její tváři pohrával klidný a jemný úsměv.

 << Kapitola 1. | Upíří povídky