Píseň lesa - část první

Tichý šelest listů v korunách stromů a ptačí zpěv se rozléhá lesem. Sluneční paprsky hladí stromy a les žije svým denním životem.

Všude panuje klid, jen ve vzduchu je něco cítit. Slunce začíná pálit čím dál víc a ptáci pomalu utichají, lesní zvěř začíná hledat ukryt. Něco se blíží, cítí to. I vzduch jako kdyby ztěžknul a mírný větřík, jenž si pohrával s listím v korunách stromu a hladil ptáčky po peří, začíná být silnější a stromy díky němu pláčí. Blankytně modrou oblohu zahalily těžké bouřkové mraky, z kterých začínají padat k zemi dešťové kapky. Jejich kapání je neúnavné a zní jako odpočet do bouře, jenž se právě rozpoutala.

První blesk protnul potemnělou oblohu a na pár okamžiků ozářil oblohu. Po pár minutách se ozval i první hrom a hned poté následoval další blesk, který udeřil do jednoho starého vysokého stromu. Tentokrát světlo blesku ozářilo i postavu v klidu stojící opodál a vychutnávající si bouři plnými doušky. První jarní bouře tohoto roku, věděla, že přijde. Ne z blesků ani z hromů neměla strach, to přenechávala lidem. Klidně se šla projít do lesa, i když věděla jistě, že zde nepotká žádného člověka, ale to nevadí, její čas teprve nadejde.

Procházela se lesem a déšť po ní stékal, při zvucích hromů si prozpěvovala. Z celého svého srdce milovala bouře jako byla tato. Jen přece dusno a vedro jí probudilo. Náhle něco mezi lesními keři upoutalo její pozornost. Kdokoliv jiný by to přehlídnul a šel v klidu dál, jen ona ne. Změnila ladně směr své chůze a vydala se k pasti, kterou spatřila. Bylo to pytlácké oko a na její tváři se v ten moment objevil dravčí úsměv, který odhalil dva delší ostrý špičáky. Věděla, co to oko znamená, a tak se rozhodla pro dnešní večer změnit plány. Jen přece nač do města na svačinku a oběd, když obojí očividně přišlo za ní do lesa. Jen musí nahlásit vedení, že dneska nikam nejde, aby nikoho neposílali. Jen přece zde v lese bude aspoň větší zábava nežli ve městě. Nemluvně o nekonečných možností ukrytí těla a nebo těl. Celkem dost by jí zajímalo kolik pytláků příjde. Při této představě se usmála a usoudila, že je na čase vrátit se domů. Jen přece večer jí čeká práce a ona musí být odpočatá, svěží a smrtonosná.

Vrátila se tedy domů, kde za zvuků bouře upadla do klidného spánku, ve kterém si se svou kořistí hrála na kočku a myš. Neboť čas na lov měl teprve přijít.

Povězte mi, oči rudě žhnoucí,

jenž do dálky jak diamanty noci svítíte,

nač se nejvíc večer dneska těšíte?

A tak ptám se tebe, osobo,
jenž tento les střežíš,
nač právě myslíš, nač se těšíš?
Co za úsměvem,

 jenž jak andělský vypadá,

se ve skutečnosti skrývá?

A ví ti, jenž lesu škodit chtějí, 

s čím si zahrávají,

když sem do lesa,

 jenž chráníš,

 pasti ukládají?

Či snad o tobě nevědí?

 

Upíří povídky | Kapitola 2. >>