Písen lesa - část druhá

Tichý šelest listí ve větru a slunce, jenž se za obzorem sklání, s posledními paprsky dnešního dne hladí koruny stromu, které bouři naštěstí přečkaly. Třpytivé kapky deště na rostlinách třpytí se jak miliony krystalků, které mají barvy duhy. Na čisté večerní obloze měsíc s hvězdami vychází a večerní krajinu svým světlem ozáří.

Upírka ze spánku procitá a začíná se na lov chystat. Na paměti má, že dříve nežli člověk musí na místě býti. A na její tváři jemný úsměv pohrává, ve kterém je však i pohrdání vůči pytlákovi znát. Již v lese na místě, kde pytlácké oko našla, čeká skrytá ve stínu stromů a užívá si čerstvý vánek, který je cítit vůní lesa. Přesto ale své okolí vnímá všemi smysly. Pozorně lesu naslouchá, když uslyší již konečně hluk přijíždějícího auta. Na dálku slyší tlukot: jedno srdce, což znamená, že pytlák přijel sám a bez doprovodu. Pytlák se snaží potichu našlapovat, ale nedaří se mu to. Každou chvilku mu pod nohama křupou větvičky stromů. Již je na místě, svírá ho nepříjemný pocit jako kdyby ho někdo pozoroval. Všude kolem sebe posvítí baterkou, ale nikde nikoho nevidí. Náhle za sebou uslyší prasknutí větví. Otočí se ale nikde nikdo není. Myslí si, že za to mohou jeho pocuchané nervy. Jen přece nejdřív ta bouře a teď ten divný pocit. Snaží se vše ignorovat a jde směrem k pasti, jenže tu nikde nevidí. První věc, která ho napadá je, že si spletl místo, ale to je přece nemožné! Byl si jist, že oko kladl sem. Je již na místě, ale nikde nic nevidí. Teprve teď ho prvně napadne, že by se měl od tohoto místa vzdálit a co nejrychleji ujet. Jen přece les na něj působí nepříjemně a nepřátelským dojem. Koruny stromů, jenž se k nebi tyčí, ve světle měsíce hrozivě vypadají jak kůly naostřené, které čekají na svou hrozivou ozdobu. Jeho dech se zrychluje a začíná se potit, je to pot strachu. Opět slyší praskání větviček a tentokrát má pocit, že zahlédne ve tmě i pár rudě žhnoucích očí. Náhle ucítí, jak se ho někdo zezadu dotýká, otočí se ale nikoho nevidí. Má pocit jako kdyby si s ním někdo hrál. Upírku ale již tato hra omrzuje, a tak ze stínu a z temných zákoutí, ze kterých ho děsila, vychází. V její chůzi je ladnost spojená s elegancí. Pomalu se k němu blíží a dává si záležet na tom, aby viděl její rudě žhnoucí oči a ostré bílé špičáky. Pytlák se vyděšeně ptá kdo jsi. Ale ona se mu neobtěžuje odpovídat, je to pod její úroveň. Jen se na něj usměje s úsměvem dravčím, a než se naděje je uvězněn v jejím železném objetí. V její náručí začíná kvičet a prosit o život, jenže její srdce neodkáže obměkčit. Ale jen a pouze, aby se neřeklo, tak ho od sebe odhodí. On toho hned využije a dá se na úprk k autu, jenže dítě noci má s ním jiné plány. U auta na něho čeká, což on neví. Již je u svého auta a vyndává klíče, jenže opět končí v jejím objetí a tentokrát mu nic nepomůže. Své špičáky zaboří do jeho hrdla a jeho křik se lesem nese ozvěnou. Pije dlouho dokud jeho srdce nepřestane bít. Pak teprve jeho tělo odhodí a hluboko do lesa odnese. Kam tělo do bažiny vhodí.

Při cestě k autu se k ní však nachomýtne malá liška. Lištička ví, že osoba, kterou vidí je upírkou, ale vzhledem k tomu, že si jí tato upírka částečně ochočila se jí nebojí. Jediné co zbývá je odvést auto, což v klidu udělala a s lištičkou po boku se domů vydala, aby svého pána informovat mohla. Po jejím boku lištička hopsala a měsíc jim na cestu k domovu svítil. K domovu, kde ke spánku spravedlivém ulehla, nežli pro ní nový den nastane.

<< Kapitola 1. | Upíří povídky