A máme zde, milé upírky a milí upíři, při troše štěstí už předposlední kapitolu. Ano, čtete správně. Je na čase začít psát jinou povídku, teda ne, že bych pro vás neměla napsanou povídku, co mám v noťasi už přes rok. Ale nejdřív dokončím tuto povídku. Jen mě za ní prosím neukamenujte, ale zkrátka Klea musí líst Vladovi na nervy,ne? No, jestli se tu ukáže jistá osoba, tak se té povídky, co mám přes rok už uloženou, dočkáte když se jí bude líbit. A je na čase přestat kecat a dát vám k přečtení tuto kapitolu, na kterou tak netrpělivě. Jo a jestli se tu objeví někde archaismy, tak se moc omlouvám, ale měnit to nebudu. Jen doufám, že pouť na paloučku nikomu vadit nebude, teda její počátek.
S přáním příjemně prožité neděle
Vaše Irí
***
O šest měsíců později
Zima se již dávno vzdala svého trůnu a stejně tak i jaro, jenž v léto pomalu přešlo. Kvetoucí jabloně a plody, které začínají zrát. Bzukot včel, šumění potůčku a v lese vůně mechu, pryskyřice a mnohých rostlin. Tichým lesem rozléhají se hlasy, jenž tento klid ruší. Je to smích a tlumený rozhovor a do toho ozývají se i zvuky stánků, které práci na paloučku hlásí. Mnoho upírů na paloučku pomáhají s přípravou poutě a sám temný princ opouští svůj hrad i s Kleou. Jen přece od Turků je teď pokoj, což je divné samo o sobě, ale on je i nadále opatrný a hlavně ostražitý. Klid od Turků neznamená nic dobrého a to on věděl. Ale i přesto se vydal na palouček v lese, aby zkontroloval zdali vše běží podle plánu, jen přece pouť měla být již za tři dny.
Když projížděl hustým lesem, uslyšel zvuk, který tam očividně nepatřil a ani nebyl dílem některého z jeho lidí. Naslouchal dál tedy a nepletl se. To, co slyšel, byly zvuky kácení stromů a lidských hlasů mluvicích turecky. Mužům, jenž jeli s ním dal znamení rukou, aby zastavili. Pak seskočil tiše z koně a vydal se na výzvědy. Nebyl sám, ale byl v doprovodu dalších dvou vojáku, kterým věřil.
Tiše se přiblížili k tureckému táboru a na rtech temného prince se objevil zlomyslný úsměv. Rozhodně už měl pro své lidi zajištěné pochoutky různého věku a velikosti, teda aspoň pro ty, co se při pouti osvědčí. Jen přece tato pouť je jiná než ta lidská pouť.
Od tureckého tábora se tiše vytratily a Turci i nadále si mezi sebou povídali. Jen u koní určil Vlad jednoho upíra, který měl Turky pozorovat a informovat o tom, co a kde dělají.
Po svém příjezdu na místo poutě se rozhodl porozhlédnout, jak práce spějí ke zdárnému konci. Jeho srdce při pohledu na první stánky radostí plesalo a sám Vlad se těšil na to, co jeho lidé poví hlavní ceně za splnění všech pouťových stánku, co tam jsou. Věděl, že to nezvládne každý, ale ty nejlepší půjdou do jeho armády a zbytek, no se bude muset vytrénovat.
Ten den šel spát do svého stanu, kde měl i Kleu a od ní převapení na jeho provizorním loži. V ten moment se na celý palouček ozvalo: "Kleo! Co jsme ti říkal o myších a co má být tohle?! To je potkan?! Tak proto jsi spala?! Celou dobu v pelíšku, ani jsi neprotestovala a byla jsi učiněný andílek?! Jak se sem dostal ten živý potkan a co to má znamenat?! Já piju z lidí a ne z krys, myší a potkanů!"
Při tomto proslovu se Klea obtěžovala zvednout, jednou mňouknout a zakousnout potkana, poté vyjít ven a hodit ho k ohni, aby ho tedy jejímu páničkovi upekly. V tento moment Vlad nevěřícně kroutil hlavou a přemýšlel, co to má proboha živého za kočku. Teda ne, že by věřil v Boha, ale nic lepšího ho zkrátka nenapadlo. Mezitím ale Klei oko upoutal přivázaný Turek a její srdéčko se radostí zatřepotalo a než se kdo nadál, stalo se z Turka škrabadlo, teda než jí od něj vzal láteřící Vlad.
Po tomto menším incidentu a povinném vykoupaní Klei, pokračovaly přípravy na pouť, již bez problému. A Klea? No, ta vyfasovala ve stanu zaracha.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za komentář.Jakmile.budu moci přečtu si ho.🐱