Někdo k nám jel a jeho úmysly nebyly čisté a mírumilovné. Náš doprovod se postavil před nás, aby nás chránily. Maminka se dokonce i naježila a začala vydávat syčivé zvuky, z kterých běhal mráz po zádech. Jezdci zastavili před naší matkou a paničkou, když ta vykřikla: " Sněženko, utíkej a dej své děti do bezpečí! Tohle jsou turci!"
Byla to její poslední slova než jí meč uřízl hlavu. Turci seskočili z koní a blížili se pomalu k nám a k naší matce. V očích měli nelítostný výraz. Mysleli si, že budou mít snadnou cestu ke koťatům, jenže v tom se spletli. Sněženka zamňoukala na své děti ať se schovají, jenže ty se nemohly hrůzou hnout z místa, a tak pozorovaly maminku, která šla sama bojovat s Turky. Jenže co jedna kočičí máma zmůže proti bandě Turků? Ano byla statečná, syčela a snažila se i kousat, ale i přesto velmi brzy jejím tělíčkem projel meč, který jí zbavil života a její oči vyhasly.
Její koťátka se seběhly k matčinu tělu a začaly u něj žalostně mňoukat i já plakala, jenže na rozdíl od ostatních jsem si všimla blížícího se meče a i když jsem vykřikla, sníh byl nakonec zbarven rudou krví mých sourozeců.
Jeden z Turku mě vzal za hřbet a začal si se mnou pohazovat jak s kusem hadru a u toho se smál jak šílenec. A já zoufale volala o pomoc, jenže ta nepřicházela. Doteď je mi záhadou, jak se mi to povedlo, ale v jednu chvíli jsem svého trýznitele kousla do prstu až mu tekla krev. Fuj! Něco tak odporného jsem v životě neochutnala! Celkem by mě zajímal jejich jídelníček. Hm asi jí šváby, napadlo mě v duchu.
A přistála jsem na všech čtyřech packách v očích odhodlání pomstít mou rodinu. Jenže to se mě nepodařilo, jedna težká bota mě nakopla tak, že jsme letěla asi tak pět metru daleko, a pak mě znova vzal jeden z Turků do ruky. Ten už byl opatrný, s odporným úsměvem se blížil k mému tělíčku s nožem, když náhle byl slyšet dusot kopyt koní. Někdo sem jel a očivdně hodně rychle.
Turci se na sebe navzájem podívali a sáhli po zbraních až na toho co mě držel a měl mě v úmyslu zabít. Okolím se rozlehl něčí hlas: " Vzdejte se a zemřete rychle. Za ten masakr si nic jiného nezasloužíte." pravil mužský hlas, který byl očividně pořádně naštvaný.
"Opravdu? A to nám říká kdo? Krom toho musíme zabít ještě tohle bílé kotě," pravil Turek, co mě držel. To neměl říkat.
Muž, jenž ho předtím vyzval, aby se vzdal, dal povel své družině, která ihned zaútočila. Všude bylo slyšet řinčení zbraní a zoufalé mňoukaní o pomoc ubohého koťátka. Vysoký muž s delšími vlasy hodil po Turkovi dravčí úsměv a zeptal se ho: " Jsi takový zbabělec, že potřebuješ jako štít kotě? Nemysli si, že mu ublížíš."
Než se Turek nadál měl probodnout nohu a mě vyhodil do výšky. Zachytily mě něčí ruce, které jsem podrápala a pokousala. Jo tahle krev sice nechutnala jak humus, ale i tak jsme jí začala prskat. Chutnala totiž divně.
"No tak, uklidni se. Vezmu tě sebou." pověděl mi muž, jenž mě i přes mé bojovné nasazení stále držel v rukou . Jenže já byla stejně nešťastná a již vyčerpaná, a tak se stalo, že jsme usnula . Ano, čtete správně. Usnula jsem, ale to nevadilo. Stejně již bylo po boji a zbytek vím z vypravování svého pána.
Když jsem usnula, poklekl jeden muž z družiny před svým pánem a pravil: " Můj pane, kotě, jenž držíte je jediná živá bytost v okolí. Vaší bylinkářku zavraždili a stejně tak i její kočku s koťaty až na to bílé. Jaké jsou vaše rozkazy a co máme udělat s tím živým Turkem?"
A samotný princ odpověděl: " Země je zmrzlá. Tělo bylinkařsky a její padlých společníku spalte. Byla to sice jen kočka s koťaty, jenže očividně bojovala s Turky. Mrtvé Turky napíchněte na kůl a toho živého vezmeme sebou. Cestou mu dělejte co chcete, ale nechte ho žít. Třeba má informace, co by nás mohly zajímat, a které by si rád vzal do hrobu. Jestli zemře zaplatíte za to svým životem, zemřít může až po velmi zajímavém výslechu. A tobě, ty podřadná kryso, jenž si mě nepoznala, teď povím kdo jsem. Jsem Vlad Tepeš Drácula, princ Valašska a celého Rumunska. A ted můžeme jet." Jak řekl tak se i stalo. Všichni nasedli na koně a jeli domů.
Po několika hodinách cesty dojeli na hrad, kde Vlad předal kotě svým služebníkům, které se o něj měli postarat a dát ho k němu do ložnice.
Mezitím šel do mučírny, kde byl již připoutaný Turek, který mu po několika hodinách řekl vše co chtěl Drácula vědět. Jenže turek si myslel, že s ním bude mít samotný princ slitovaní. "Prosím, pane, pusťte mě! Chci žít! Udělám co budete chtít. "
"Opravdu uděláš co budu chtít?" zeptal se Vlad a zle se na něj podíval, "Jenže to už jsi udělal. Řekl jsi mi plány svého pána. Mezitím jsi ale vedl vojáky, kteří vyvraždili celou vesnici, a pak bylinkářku na statku i s koťaty. Ty si žít nezasloužíš." prohlásil a ještě v ten den ho nechal napíchnout na kůl tak, aby Turek co nejdéle umíral.
Příštího rána jsem se vzbudila v jeho komnatě a tam mě čekala miska mléka. Několik dní mě přesvědčoval, že jíst musím po dobrém. No pak mi vymáchal tlamičku v mléku, a tak jsem raději začala jíst. A sám mi dal jméno Klea, prý se ke mně hodí, když jsem bílá kočička s rudýma očima.
Po několika týdnů jsem se přestala nového pánička bát a on mi za odměnu ukázal co provedl Turkovi. No ještě žil, jenže já si nemohla pomoci, vyskočila jsem Vladovi z náruče. Vyšplhala jsem na kůl a z něj na Turka, do kterého jsem zabořila drápky, jak nejlépe to šlo, pak jsem si udělala škrabadlo z jeho hlavy. To měl za zmařené životy mých sourozenců. Můj pán na mě valil bulvy, teda pardon oči, a když jsem mu skočila opět do náruče, odnesl mě do hradu, kde mi museli pořádně umýt packy a kožich.
A od té toby vlastně jsem společnicí Vláda Tepeše Dráculy, kterého právě vyhlížím z okna. Jenže ještě nejede. Jen doufám, že mi přiveze nové lidské škrabadlo.
No zatím se jdu najíst. Slyším, jak mi nesou něco hrozně moc mňaukosního a taky podrbání za ušima a na hřbetě by se hodilo. Mňauuuu, mám hle, mňau, pojďte mě potrbat. Vždyt jsem učiněný bílý a červenooký andílek, mňau.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za komentář.Jakmile.budu moci přečtu si ho.🐱