Zrádná záchrana - 4 kapitola

Konec inkvizitora

Před několika stoletími, v době kdy řádila inkvizice ze všeho nejvíce, jsem bydlel s matkou v jedné vesnici. Všichni lidé si tam navzájem rozuměli a byli šťastný. Jenže to nemělo trvat dlouho. Vesnice vzkvétala, a ani jednou nebyla postižena hladomorem či morem. To se nelíbilo knížeti zdejšího panství. Mezi lidmi na vesnici nalezl pár černých ovcí, které podplatil, aby obvinili ostatní obyvatele z vesnice z čarodějnictví. Což se také stalo.

Inkvizice přijela za týden a skoro celou vesnici nechala zavřít až na pár podplacených obchodníku. Ti před soudem udělali ze sebe chudáky a tvrdili, jak ostatními byli utlačováni a jak jim uhranuli dobytek. Lidé, co byli vězněni v klecích, se proti tomuto obvinění bouřili, ale soudci jejich námitky a prosby nebrali vážně, a fascinovaně naslouchali obchodníkům. Dokonce s nimi i soucítili, a tak se rozhodli, že nechají všechny obyvatele upálit i s malými dětmi. 

Mě v té době bylo 16 let a musel jsem se dívat jak mou matku mučí. Dokud se pod náporem bolesti nepřiznala, stejně jako ostatní, ke všemu co chtěli, a přesto vesničany podcenili. Chtěli žít, a ne zemřít, a tak ti, co museli přihlížet utrpení druhých, vyvolali nepokoje a několik jich uteklo. Já byl mezi těmi, co stačili utéci, ale ne všem se to podařilo. Co se stalo s ostatními uprchlými vězni nevím. Vím jen, že jsem se skryl do křoví, aby mě nenašli vojáci a tam jsem i zůstal celou noc. Pak jsem se tiše vydal zpět k vesnici, kde právě upalovali lidi, mezi nimi i mou matku.

V očích jsem měl slzy, když jsem to viděl a snažil jsem se co nejrychleji zmizet. Bouhžel mě uviděli vojáci a snažili se mě chytit. Naštěstí jsem unikl hlouběji do lesa, kde mě pak našel samotný Vlad Tepeš i s jeho bratrem. Oba mě vychovali a vycvičili a poté nechali jiného upíra, aby mě přeměnil.
Nevadilo mi to. Mé srdce stále prahlo po pomstě za život mé matky i ostatních vesničanů, a tak se stalo, že jsem jedné noci navštívil milého knížete. Zrovna večeřel a měl kolem sebe mnoho lidí. Nechtěl jsem být jak on, a tak jsem se nechal trefit česnekem, se kterým si hrál jeden sloužící, s předstíráním jekotem jsem vyskočil z okna.

Kníže se proto rozhodl nechat nanosit do hradu co nejvíce česneku a dát ho kolem jeho komnaty a do komnaty. Dokonce nechal tuto rostlinku umístit i na okno a z jejích hlaviček si udělal věnec. Podle mě to byla celkem škoda. Takové zbytečné plýtvání zrovna s česnekem, ale nevadilo mi to. Počkal jsem na půlnoc, kdy se stráže měnili a hrad spal.

Pronikl jsem až do komnat knížete. Chtěl jsem ho probudit doopravdy jemným způsobem, ale nejdříve jsme se musel zbavit stráží. No, všichni byli mrtví, ale rychle měli štěstí.

Pak jsem probudil knížete tak, že jsem ho vyhodil z postele. Náraz o podlahu ho probudil, a když mě uviděl, začal ječet jak smyslů zbavený a volat stráže. Jeho křik mě nebavil a tak jsem mu vrazil pohlavek. Kupodivu ztichl, a díval se překvapeně.

Nakonec se zeptal kdo jsem a co chci. A tak jsem mu řekl kdo jsem, že jsme tím chlapcem, jehož vesnici nechal vyhladit kvůli pozemkům a že jsem se stal dítětem noci. Hodil jsem s ním na druhý konec místnosti, šel jsem pomalu k němu a přitom jsem si vychutnával i jeho strach. Snažil se uteci, ale pokaždé jsme ho dohonil, a pak jsem své špičáky zabořil do jeho krku. Aby obyvatelům hradu nebylo jasné co se stalo a faktu, že se česneku nebojím. Pohodil jsem tělo knížete do jednoho z pokojů, ve kterém česnek nebyl. Tam ho našli, a tak byli přesvědčeni, že jsem knížete dostal díky nedostatku česneku na hradě. A hlavně si lidé od těch časů myslí, že upíři nenávidí česnek.

<< Kapitola 3. | Upíří povídky | Kapitola 5. >>