Ztracená karavana-část šestá

Takže po delší době vám přináším další díl ztracené karavany , milý čtenáři a čtenářky a nebo spíše děti noci. Jo kresby budou příště a básně též.

Temným stínem , jenž se vznáší nad ruinami , starého města , cítí , že opět nastává jeho čas. Těší se toho co se stane , a vrací se zpět do svého úkrytu. Ví , že musí být trpělivý , a snad tentokrát vše vyjde……………………

Mezitím se pouští přehnal vítr a temný stín opět k odpočinku se uložil.

Příštího rána autobus zastavil před pouští , a skupina , která se měla vydat po stopách Ztracené karavany z něj vystoupila. Nikdo nic neříkal ani nenamítal , jen mlčky přešil k velbloudům , které na ně čekaly. Až zde se ozval David.

" Takže jsme doufám všichni ?" Zpetal svých kolegů.

A odpovědí mu bylo sborové ano a on si mohl viditelně odechnout ale ne na dlouho. PO pár minutách se začal hlásit o slovo Vojta.

" Hele Davide seš si jistej , že to zvládneme podívej se na Kamila. Nějak nám chlapec zbledl."

Vojta měl pravdu Kamil byl bledá a pomalu a jistě začal couvat co nejblíže k vojákům. Své oči třeštil na tu příšeru co se k němu blížila. Měl pocit , že začne ječet a také začal ječet. Nechápal proč mu nikdo nejde na pomoc..

Jenže , ostatní ze skupiny měli kolem něj záchvat smíchu a jeden z vojáku vzal malého pavoučka do ruky a přenesl ho raději co nejdál od Kamila.

Po tomto menším zádrhelu se David podíval na Vojtu a odpověděl mu.

" Ano , Vojto jsem si jistý , že to zvládneme. Jak je vidět tak si naše ochranka ví se vším rady dokonce i s malým pavoučkem. " Kamile prosím , už neječ , hrozba je zažehnána a je čas vydat se na cestu. Takže bando nasedat a nelekat se malých pavouků."

Po tomto proslovu se vydali na cestu a chvilkami se stále ještě smáli Kamilovi. Kamil sám sobě , že již nikdy nikomu nedá příležitost aby se mu smál. A tak se sám pro sebe pousmál.

Cesta šla dobře a ničeho zvláštního či divného si nevšimli. Teprve až pátého dne jejich cesty dorazily na místo , kde se údajně mělo něco dít se Ztracenou karavanou .

trabble povídka

Drabble jsem psala poprvé a to na slova : kopnout, březen a naznačit. Tak snad se aspoň trošku povedlo . Drabble povídky jsou povídky o sto slovech na jistá tři či více slov. Jen nic moc mě dneska nenapadlo psát a tak jsme zkusila aspoň toto. Jo nebudou nějak časté to se nebojte.

Začal březen a ty jsi kopal do věcí , které ti nepatřily. Došel jsi až k pískovišti, kde jsi viděl hrát si mladší děti, nežli jsi byl ty samotný. Chtěl jsi rozkopnout jednu z báboviček. I když ti jedno malé dítko naznačovalo abys to neděla l. Nebral jsi to na vědomí a do bábovičky jsi kopl plnou silou. V ten moment se ozval tvůj bolestivý křik, který se ozýval celým pískovištěm. Pro tebe to byl trest a pro děti zajímavá podívaná . Skákal jsi po jedné noze , protože s druhou jsi kopnul do bábovičky , s ukrytým kamenem .

Ztracená karavana-část pátá

Možná trochu kratší kapitola ,ale snad to nebude nikomu vadit, už jsme přišla na to jak se dostat do Káhiry a na Saharu snad. A moc se omlouvám , že další díl je zveřejněn až dneska.

Takže, miláčci začal svůj projev na letišti v Albánii David. Poté co všichni vystoupili z letadla a dostali se do hotelového pokoje. "Dnes jsme úspěšně přistáli na letišti a kupodivu jsme všichni i před menší komplikace. Pro vaše dobro doufám ,že nebudete vyvádět žádné blbosti , což platí hlavně na zde přítomného Vojtu . A teď vám řeknu pár pravidel pro naší cestu. "

"Takže za prvé , budeme se držet pohromadě, nevíme co se stalo s původní výpravou ani kudy se vydala na Saharu . Víme jen a pouze že šli směrem ke Káhiře a cestou z neznámých důvodů , opakuji z neznámých důvodu zmizeli …"

"Anebo byli povražděni , co si myslíte že je zabilo ?? Prokletí nějaký maskovaný šílenec ???? Obří červ ?? Zavraždili se sami mezi sebou kvůli takzvané ponorkové nemoci a nebo je sežral přerostlý zmutovaný pavouk ?? "Přerušil výklad znenadání Kamil.

"A máme něco sebou proti pavoukům ?? Mám z nich fobii od té doby co jsme mezi ně spadl ."

Po této poslední větě od Kamila zavládlo hrobové ticho , které přerušil samotný David.

"Kamile příště počkej ,až domluvím a ne obří pavouci je nesežrali a žádný přerostlý červy neexistují. A ponorková nemoc , no možnost to je ,, ale nejsou důkazy že by jí trpěli .Ohledně maskovaných i nemaskovaných šílenců či kanibalů máme sebou ozbrojený doprovod a teď jestli dovolíš dokončím svou řeč."

"Za druhé , budeme se řídit pravidly. Za třetí nikomu v tomto hotelu a či někde jinde neřekneme kam jdeme."

"ZA třetí což je i poslední pravidlo všichni budou poslouchat mě. I když nebudu mít pravdu mám pravdu. I kdyby si nás něco chtělo ugrilovat na ohni jak kuřata tak neugriluje , protože doprovod bude rychlejší než , hrozící hrozba a pokavad nám naši ochránci něco řeknou v momentu ohrožení života. Budeme je poslouchat i kdybychom podle nich měli stavět hrad z písku."

"Všichni všechno chápou ?? ŽÁDNÉ DOTAZY? Dobrá tak padejte všichni spát zítra v šest ráno vyrážíme dál. A mimochodem Autobusem jedeme až na poušť tak dobrou noc přeji vám všem. "

Po tomto proslovu se všichni rozešli do svých pokojů a šli spát. Nic netušící co je očekává a mezitím se pouští prohnal ledový závan větru, který odkryl starodávné ruiny , starého města. Zahaleného temným stínem.

Oznamení-ztracená karavana

Takže , jakožto autorka přiznávám bez mučení , že k psaní povídky jsem se nedostala. Za což se omlouvám ale jsem bez napadu jak začít tu cestu. Nemluvně o tom že , 8 minut před 23:00 hodinu s emi fakt nechce začít psátt, akže se omlouvám a pokusím se napsta novou část co nejdříve. Ted se ale padám , už koečně pořádně vyspat.

Takže ztracená karavaa se dnes neukáže ale neklesejte na mylsi však ta další část bude jen je otázka zdali jsem se nepustila od něčeho co bych nakonec nemusela být schopná dopsat.

No nic uvidím , ani nevím kolik to bude mít dílů nic .

Takže všem čtenářům přeji dobrou noc.

Ztracená karavana-část čtvrtá

Nejdříve , se všem čtenářům omlouvám za to , že povídka minulí víkend nevyšla , bohužel jsem měla menší osobní problémy. Teda , ne že by bylo vše úplně v pořádku . V mém případě to nebude úplně v pořádku nikdy, ale problémy co byli jsme odsunula na stranu a veškeré pocity ohledně těch problému jsem v sobě uzavřela. Takže se opět na svět kolem sebe usmívám. Ehm takže ještě jednou se omlouvá a doufám , že se vám bude následující díl povídky líbit.

Den první

Ze začátku to vypadalo na ideální den , i přesto , že to byl první den výpravy. Skoro všichni byli , již na letišti těšili se na svůj let do Afriky. Mezi všemi členy skupiny probíhal přátelský rozhovor a seznamování. Jenže jak se blížila hodina letu začala se pomalu všech zúčastněních osob , zmocňovat nervozita a vedoucí skupiny snad již posté vytáčel telefonní číslo Vojty Volfa , protože tento kuchař se stále ještě nedostavil a výprava bez něj nemůže bohužel vyrazit.

V duchu Vojtovi nadával a sliboval mu všemožné i nemožné jestli , že mu ten mobil nezvedne. K jeho úlevě se po chvilce ozval na druhé straně mužský hlas.

" Už jsem na cestě Davide , jen čekám, až projdu letištní kontrolou ."

" Vojto , měl jsi zde být , již před hodinou .A ne mi s klidem říct že čekáš na letištní kontrolu . Doufám , že máš aspoň opodstatněný důvod toho že jdeš pozdě. Proč máš proboha hodinové zpoždění ??!!!!! "Začínal pomalu a jistě , ječet na Vojtu David , a s děsem v očích pozoroval hodinovou ručičku na hodinách, jak se přibližuje k dvanácté hodině odpolední. K hodině kdy budou muset povinně všichni nastoupit do letadla. V ten moment se začal pomalu a jistě modlit k bohu ať vše dobře dopadne ,a hned na to začal Vojtu v duchu škrtit po jeho odpovědi. :

" Když já zaspal Davide. Ty to určitě pochopíš , že jsem musel vidět filmy Mumie a Mumie se vrací . Vždyť letíme do Egypta a o Egyptě nevím nic. Hele myslíš , že tam potkáme živou Mumii ? A sorry , už musím končit přišla nějaká kontrola."

David se jen a pouze bezmocně díval na mobil ve své ruce , a v duchu Vojtu , již neškrtil. Ne to by bylo moc mírné. To by byl moc hodný , v duchu Vojtu už vařil zaživa v kotli.

O patnáct minut později

David chodil před letadlem pořád sem a tam , a každou chvíli kontroloval hodinky. Už jen deset minut a budou muset nastoupit do letadla bez Vojty. To bude malér, jak jen to na tom letišti vysvětlí . že přiletěli bez jednoho člen výpravy ? A hlavně, kde sakran, sežene tak rychle náhradu??? Cítil, jak se ho zmocňuje panika. Když náhle uslyšel z reproduktorů na letišti.

" Prosíme všechny cestující ať nastoupí do Boeingu číslo 569 a usadí se na svá místa. "

Po tomto prohlášení mávnul na ostatní členy výpravy , aby nastoupily a sám se vydal také k letadlu. Když náhle uslyšel , za sebou běžící pár nohou .Ten běh ho přiměl k tomu aby se otočil a s jistou úlevou si vydechl. Právě dorazil Vojta Volf , zpoždění člen výpravy , kterého David s andělským úsměvem nechal nastoupit před sebou.

V letadle všichni členové skupiny čekali se zatajeným dechem na to ,co se stane. Věděli , že s Davidem si není radno zahrávat už vůbec ne , když se má letět do ciziny. Na to , někteří členové výpravy znali Davida osobně a až moc dobře. David se pomalu a jistě blížil k Vojtovi a přitom se snažil tvářit jak učiněný andílek. Jenže z andělského úsměvu vyšel poměrně děsivý škleb. A než se Vojta nadál , dopadla mu na hlavě kniha s názvem Egypt říše faraonů. Se slovy , že oživlý mumie neexistují.

Poté se všichni usadili do svých sedadel a letadlo vzlétlo . O několik hodiny později vystoupily z letadla v Africe a začali se těšit na dobrodružství , jenž mělo začít příští den.

Ztracená karavana-část třetí

Dnešního dne vám přinášíme , milý čtenáři a čtenářky , podrobný přehled skupiny osob , která se má vydat po stopách ztracené karavany.

První osobou je vědec a zároveň stály pesimista David Jehlička.

Druhou osobou, je věčně pozitivně naladěná archeoložka Jana Křiklavá.

Třetí osoba , v této skupince je kuchař Vojta Volf , který je zatvrzelý nepřítel všech autorit.

Čtvrtou osobou je doktor František Nezval . Jeden z nejlepších lékařů.

Pátou osobou je jeho zdravotní sestra Kamila Řidká , která je často zaslepená láskou , ale i přesto vždy dokáže každou ránu ošetřit a je spolehlivá, teda skoro vždy je spolehlivá.

Šestou osobou je překladatel Kamil , který umí více jak pět jazyků .A , který je také specialistou na hieroglyfy , což vysvětluje jeho přijetí do této skupiny , i přes jeho strach z pavouků.

A teď , již přichází na řadu sedmá , osmá , devátá a desátá osoba. Jsou to muži činu a jejich úkolem je chránit výše vyjmenované osoby i za cenu svého života.

Patří mezi nejlepší vojáky a jejich jména jsou : Remus , Senenmut , Achnaton a Petrie. Tito vojáci znají Egypt i s pouštěmi jako své boty. Prošli si speciálním výcvikem a dokáží si , proto , poradit v jakékoliv situaci. Tudíž se může , již předem vyloučit , že by tato výprava mohla být čímkoliv sežrána , a nebo někým přepadena.

Myslím , že budeme mluvit za všechny , když naší malé výpravě popřejeme mnoho štěstí a hlavně šťastný návrat do Káhiry a úspěšné odhalení osudu ztracené karavany. O tom jak tato výprava dopadlo vás budeme informovat , až celá akce skončí.

Slovo autorky : Takže , milý čtenáři , čtenářky a nebo spíše děti noci , jestliže jste zvládli přečíst i tuto kapitolu máte můj obdiv. A doopravdy doufám , že se vám povídka líbí a bude i nadále líbit. Jak jste, již poznali jedná se o povídku na pokračování. A na další část se můžete těšit ,a nebo se jí děsit , až příští víkend.

Ztracená karavana -část druhá

A zde si vám dovolujeme zveřejnit poslední zápis z deníku.

30.6.1905

Nechápu , jak se to mohlo stát z celé karavany jsem zbyl jen já. Možná je to i má vina ale copak jsem mohl tušit , co se stane ?Kéž bych svou zvědavost překonal , proč jsem jen na to místo musel jít, co mě k tomu místu přímo magneticky přitahovalo ?. Možná kdybych se od ostatních neoddělil , možná by teď žili . Ted je jen otázka času až to najde i mě . Měl jsem dát na prvotní strach a na instinkt zvířat . Velbloudi se vzpírali a nechtěli tam na to místo jít. Ale já je i tak přinutil….

Ted jako jediný přeživší čekám ve stanu , až přejde ta hrozná písečná bouře. Vím , že od Káhiry jsem jen několik kilometrů ale nedalo se jít dál . Dneska totiž začala písečná bouře a nevypadá to že by se během dneška uráčila skončit . A tak aspoň napíši co se odehrálo včera a jak zemřel můj přítel Kamil.

Včerejší den začal jako každý jiný , od mé návštěvy toho prokletého místa. Kolem tábora jsme našli stopy toho stvoření. Stvořeního , které bez milosti zabijí a to velmi trýznivou smrtí. Vždyť i utopení, umrznutí a nebo oběšení by znamenalo milosrdnější smrt než to co postihlo naší karavanu. To jsem si i s Kamilem velmi dobře uvědomovali. Ale i když jsme našli ty stopy , tak jsme se navzájem uklidňovali , že se nic neděje. Jen přece noc jsme přežili oba i když nás to mohlo ve spánku snadno zabít. Ale nestalo se tak. Možná je již ,nasycené a nebo se nad námi smilovalo, ale to jsme nevěděli s jistotou.

Kamil přišel na to , že nám došla voda a tak jsem se pro vodu vypravil k řece Nilu. Která se leskla v ranní, slunci jak nejdražší perla světa.

Když jsem nabral vodu do láhví a vrátil se s ní , měl Kamil již zabalený naše věci a mohli jsme se vydat dál na naší cestu. Celou dobu jsme si povídali a vtipkovali. Oba jsme byli šťastný , že žijeme a nebezpečí již pravděpodobně pominulo. Na večer jsme se utábořili v poušti a šli jsme spát. Netušící , že nás to pozoruje. O půlnoci jsme se probudili s nepříjemným pocitem ,a s husí kůži po celém těle. Vyšli jsme tedy ze stanu ven a začali se kolem sebe rozhlížet, ale všude vládlo tíživé ticho. Náhle jsme uslyšeli zvuky , které vycházeli z druhé strany stanu , a tak jsem se tam vydal sám a Kamila jsme poslal zpět do stanu s tím , že tam bude v bezpečí.

Byl jsem již na místě odkud předtím vycházeli ty zvuky , když jsme náhle uslyšel Kamilův křik . Rozeběhl jsme se na spátek ale Kamil již ve stanu nebyl , jen krvavé stopy , které vedly do pouště. Vydal jsem se tedy po těch stopách s nadějí , že ho možná zachráním , protože jsme stále slyšel jeho bolestivý křik , který se stupňoval a stupňoval. Když jsem doběhl na místo uvedl jsme pravou hrůzu. Kamilovo tělo bylo roztrháno na mnoho kousků . Prsty byli utrženy od těla tak jako zbylé části. Jediné co zůstalo neporušená byla jeho hlava a krk jinak měl rozpárané břicho , ze kterého vylézali vnitřnosti a v jeho očích byla vidět agonie a hrůza. Jeho části jsem tedy posbíral a pak pohřbil. Poté jsem se vydal zpět do tábora ,kde jsme našel mrtvého posledního velblouda a tak jsme si vzal jen a pouze to nejnudnější. A šel jsem celou noc a den . Až do dneška .

To se stalo včera a teď ale musím již končit. Slyším jak se něco blíží kolem stanu…..Mám strach a doufám , že smrt bude milosrdná…….

A zde zápis z deníku končí. Nezbývá nic jiného než se ptát co se stalo a z čeho měl muž jenž psal tento deník takový strach a co se s ním stalo ? To jsou otázky na , které nemáme zatím odpovědi ale věřte , že se jich brzy dočkáme. A příště vás v našem časopise budeme informovat o skupině , která má za úkol odhalit tajemství ztracené karavany.

Zracená karavana-1 část

Ztracené karavana

Poušť může být nádherné ale i nebezpečné místo , které , se na první pohled může zdát bez života ale i přesto na tomto nehostinném místě život existuje. A někdy je lepší důvěřovat instinktům zvířat nežli jít slepě za svým cílem. Důkazem toho je tento deník , který byl nalezen nedaleko Káhiry.

Vypadá to , že z celé karavany nikdo nepřežil ale ze stran deníku není zcela jasné co se odehrála , či co mohlo za , to že karavana na počátku dvacátého století nebyla schopna dosáhnout samotné Káhiry. Vypadá to , že máme před sebou záhadu , kterou je zapotřebí vyřešit a proto byla sestrojen výprava , která má jít podle cesty , která je v deníku popsaná a snad se přitom podaří zjisti co se s karavanou stalo ale posuďte sami , že nalezení deníku je zajímavé samo o sobě.

Více se dpzvííte zítra i s posledním zápisem z deníku.

Tajemství starého stromu

Snad milionkrát chodil jsi kolem toho starého stromu, který léta v tom lese rostl. Možná i tisíckrát chtěl jsi se jeho kůry dotknou a naslouchat jeho příběhu, ale to jsi neudělal. Přestože to bylo lákavé, cítil jsi, že na příběh stromu nejsi připraven, a pak jednoho dne přišla ta bouře. Blesky létaly oblohou a déšť bičoval střechy domů a stromy v lese sténaly pod náporem větru.

Bouře to byla zlá a nejeden strom byl vyvrácen, či do něho uhodil blesk. Přemýšlel jsi zdali ten starý dub bouři přečkal a s rukama jsi hladil staré housle, jenž vyrobil tvůj praděd. Netrpělivě jsi se díval z okna domu a čekal až bouře přejde. Musel jsi počkat do příštího dne, kdy nebe bylo azurově modré a slunce zářilo. Vydal jsi se do lesa a tam jsi viděl starý dub vyvrácen. V ten moment jsi se dotkl jeho kůry a pochopil jsi, že na příběh tohoto dubu jsi připraven. 

Vrátil jsi se domu pro sekeru, abys získal dřevo na nové housle, protože na paměti jsi měl radu svého praděda, jenž zněla: "Až strom k tobě promluví a vyvrácen bude, pak z něj housle vyrob a příběhu jeho naslouchej."

Poslech jsi jeho radu a housle jsi začal s láskou vyrábět, a pak když nastal čas, čekal jsi do setmění, než jsi na ně začal hrát. Neboť jen tak jsi mohl naslouchat příběhu dubu, z něhož jsi housle vyrobil.

Příběh, jenž jsi vnímal, stal se před léty, kdy zde vesnice místo města stála. V té době zde žil muž a žena, jenž se milovali, ale spolu být nemohli. On byl chudým výrobcem houslí a ona dcerou starosty a jejich lásce přáno nebylo. Stalo se, že starosta se o citech své dcery k řezbáři houslí dozvěděl a zločin rozhodl se na něj svést. Neb vraha selky najít nemohli, neboť den předtím na jednom ze statků selku s prořízlým hrdlem našli, a tak zločin na řezbáře padl, a on pak do vězení zavřen byl.

V ten moment mohla jeho milá své oči pro něj vyplakat, neboť pod srdcem jeho dítě nosila, což v brzké době vyjít najevo mělo. Mezitím řezbář ve vězení strádal a den co den byl mučen, aby se k zločinu přiznal. Statečně odolával mučenímu, nežli mu starosta pohrozil smrtí jeho mladšího bratra, pak teprve se řezbář houslí přiznal ke zločinu, jenž nespáchal. Řezbáře o dva měsíce později pak ke starému dubu dovedli a tam mu bylo poslední přáni splněno. Přání jeho byla zpověď dubu, jemuž stěžoval si na úděl a osud svůj, jenž pro lásku jeho dostihl ho. Avšak nežli obrátku mu na krk dali, padla dcera k nohám svého otce a o milost pro svého milého prosila. Její otec o tom nechtěl nic slyšet, a tak plna žalu vyřkla dcera jeho slova, u kterých doufala, že jejího otce obměkčí.

"Otče můj, dej mu milost, vždyť nevinen je. Neber otce vnoučeti svému, jenž narodit se má."

Po těchto slovech rysy jejího otce ztvrdly a otec jejího dítěte popraven byl. Pak starosta ke své dceři přiblížil se a uhodil jí a ona k zemi padla a domů ji zakázal se vrátit. A pak k ní pronesl slova krutá: "Jestliže se domu pokusíš vrátit, pak nechám tě psy roztrhati."

Dívka nebohá, své oči pod dubem vyplakat u těla svého milence mohla a vzdát se svého života chtěla, neměla kam jít a domu se vrátit nemohla. Avšak bratr zemřelého jí nedovolil, aby si život vzala a k sobě domů jí vzal. Jeho dům stál na konci vesnice a tam jí odvedl, kde pak dítko zdravé povila, jenž Soběslavem nazvala a mladšího bratra své lásky za muže pojala, aby dítěti rodinu dala. A ke starému dubu den, co den chodila a vše mi říkala, nežli své oči navždy zavřela.

Poslední tón z houslí dohrál a z tvých očích slzy kanuly, neboť pochopil jsi, že minulost své rodiny viděl jsi. Své housle jsi pak dal vedle houslí praděda, a pak za ženou svou vydal jsi se, jenž v pokoji vašich dětí byla a vše jsi jí pověděl. Vyprávěl jsi příběh starého stromu, stoletého dubu, jenž vše viděl a slyšel a přes zpěv houslí tobě poradil, neboť jsi naslouchal tomu co zpívaly, a co bys jinak ve stínu dubu spatřil, kdyby bouře zlá nevyvrátila ten strom staletý, jenž svědkem mnoha osudů byl.

Náměsíčný

Odbila půlnoc a tebe cizí hlas, a přesto známý, lákal ven do hlubokého lesa. Do lesa, v jehož středu jsi někoho schválně zanechal napospas osudu se zraněními, jenž nebyla možné přežít a doma v teple jsi pak čekal až život z těla vyprchá. Když jsi se pak na to místo o dva dny později vrátil, abys tělo odklidil nikde jsi jej nenalezl, ale ani policie za tebou nepřišla. Byl jsi přesvědčen, že tvůj čin skrytý zůstal a nesnažil ses ani pátrat po tom co se s tělem stalo. Myslel sis, že tělo snědli obyvatelé lesa, ale v tom ses zmýlil. Nemohl ses mýlit více. A teď ležíš ve svém domě na okraji lesa na poseli vedle své ženy, jenž netuší nic o zločinu, jehož ses dopustil.

 

Odbijí půlnoc a ty slyšíš opět ten hlas, jenž tě k sobě vábí a volá. Je to cizí hlas, a přesto tak známý. Ve snu se zvedáš z postele a tvá žena stále nic netuší a spí. Její vlasy jsou po polštáři rozházené a vypadají jako svatozář. Ona má být ušetřena, ale ty ne. Ale to ještě nevíš, stále sníš a v tomto stavu přicházíš až doprostřed lesa. Před tebou se z ničeho nic vynořuje lesní cesta, jenž se dělí na dvě části. Když zahneš doleva, dojdeš ke starému domu, jenž je napůl rozpadlý, a když doprava tvé kroky tě dovedou do bažiny. Vydáš se tedy ve spánku doprava a začínáš pomalu a jistě procítat. Jsi překvapen, neboť se neprobouzíš v posteli vedle své ženy, ale na začátku bažiny. Chceš se obrátit a vrátit zpět domu, ale nejde to. Z bažiny se vynoří ruka, jenž tě chytí za kotník a pomalu tě táhne k sobě. Křičíš, ale nikdo tě neslyší. Tvůj křik je zbytečný, ale nějakým zázrakem se zbavíš ruky, co tě drží . Otáčíš se směrem ven, ale cestu ti zastoupí vlk, jenž na tebe vrčí a přibližuje se k tobě. Couváš zpět směrem k bažině, když tu si náhle uvědomíš, že tě někdo ze zadu objal. Napadne tě, že je to nemožné, ale pak uslyšíš u svého ucha dívčí hlas, jenž se tě ptá: "Chyběla jsem ti miláčku?"

V Duchu tě napadne, že to není možné. Ta, žena měla být přece mrtvá. Vždyť jsi jí ubodal, a pak umírající opustil. Obejmutí povolí a ty se pomalu otáčíš a z tvých rtu se ozve výkřik. Výkřiř hrůzy. Klopýtáš zpět na břeh dál od té ženy, kterou před sebou vidíš, a celou dobu na ní křičíš, že má být mrtvá.

Její tvář ozdobí mírný a bolestný úsměv, když ti odpoví, že máš pravdu .V ten moment pochopíš, že před tebou stojí její duch, jenž si pro tebe přišel, neboť tě při dnešním úplňku k sobě nalákal. Chceš utéci z bažiny, ale nejde to. Na břehu stále stojí bílá vlčice. Její zuby jsou ostré a vyceněné, z jejího hrdla se ozývá vrčení. A před sebou vidíš ženu, kterou jsi bez důvodu zabil, jak se k tobě blíží. Její útlé bílé ruce se k tobě natahují a chytají tě pod krkem. Cítíš její pevný stisk a také i to, jak z tebe vyprchává život. Nemáš již sílu bojovat, a tak tvé tělo padá do bažiny, jenž nad tebou své temné vody zavřela a ženin duch se ve vzduchu rozplyne. Již může v klidu odpočívat, neboť ty nežiješ a ona tak došla klidu.

Příští den se probudila manželka jistého Davida Pařeze doma ve své posteli, jenže svého muže nemohla nikde najít, a tak kontaktovala policii. Policie v té době vyšetřovala zmizení 22. leté ženy jménem Jasmína, která byla naposledy viděna v Davidově společnosti. Jednalo se o štíhlou, krátkovlasou, zrzavou ženu s hnědými očima. Její tělo byla nalezeno u začátku bažiny během pátraní po zmizelém Davidovi. Její ostatky nesly známky násilné smrti a otisky sejmuté z těla se shodovali s otisky pana Pařeza, jenž zmizel neznámo kam. Policii zaujala jedna věc. A to že ženina těla se lesní zvěř vůbec nedotkla. Policejní psovodi, jenž byli v tomto případě nasazeni, našli o pár dní poději i Davidovo tělo v bažině. Police nezjistila cizí zavinění a došla k závěru, že muž spáchal sebevraždu kvůli výčitkám svědomí. Manželka Davida se odstěhovala z města a změnila si příjmení, se svým mužem nechtěla být spojována, krom peněž co zdědila a kvůli kterým si ho i vzala. Původně chtěla Davida otrávit, protože milovala někoho jiného a její manžel jí nehorázně lezl na nervy. Což i zbylí dva manželé, kteří zmizeli za záhadných okolností a většinou jí podváděli. Takže fakt, že je nakonec otrávila byl menší detail a ještě menší detail byl i to, že jejich těla se nacházela pohřbená ve sklepě. A díky tomu si mohla naše milá čerstvá vdova spokojeně žít až dokonce svého dlouhého, předlouhého života.

Tiché nebezpečí

Též povídka staršího data a taky byla v soutěži.

Některá tajemství je lepší nechat spát a mrtvé nerušit jinak svým životem zaplatíš.

Poslední hodina Filozofie

Vesmír je nekonečný aspoň se to o něm říká ? Jeli to ale pravda s čím to mi lidé můžeme dokázat a jak to můžeme jistě vědět ? Jeli to pravda čím vůbec ve vesmíru jsme ? Zrnkem písku či snad jen smítkem prachu ? To nikdo z nás neví a možná je to tak i lepší. Některá tajemství by měla zůstat spát a neměla by být odhalená. Například tajemství vesmíru sem může patřit a nebo katakomb jenž vznikly v době moru. I katakomby mají svá neodhalená tajemství a tak by to mělo zůstat. Například kdy a jak vznikly nikdo neví. Nezapomeňte také na to, že máte o nich napsat ručně referát o pěti stranách. Hlavně nepátrejte milí studenti po jejich tajemství mohlo by vás to stát život a tím pro dnešek končím hodinu. Nezapomeňte mi ten referát donést v pátek máte na to čtyři dny neboť je dnes pondělí a teď už běžte.

Po toto prostoru se všichni studenti vydali domů až na dívku jménem Bára. Bylo o ní známo po celém městě , že do všeho strká nos a vše chce vědě a znát. Nic jí není svaté , a také všechna tajemství , která se dozvěděla hned vyzradila. Možná proto neměla žádné pravé přátelé . Jen přece ona je nejlepší a musí být hvězdou bez ohledu na situaci. Ona musí mít zkrátka vše. Nebylo proto divu, že se rozhodla odhalit tajemství katakomb a to ještě dnes v noci.

Odbila půlnoc a mladá dívka se sama vydala na hřbitov . Ve svých chvějících se rukách držela hřbitovní svíci, jejíž světlo se mihotalo ve větru jak listy osiky. Věděla , že ještě není pozdě . Stále se může vrátit, ale neudělala to . Nechtěla nechat tajemství katakomb spát , chtěla jej odhalit a proslavit se tak. Bylo jí jedno, že tma jsou pohřbeny oběti moru. Hlavní je že vše musí znát. S těmito myšlenkami došla až na hřbitov a přitom i k vchodu do katakomb. S chvějící se rukou otevřela dveře a vešla dovnitř . V ten moment hřbitovní svíčka v její ruce zhasla. Odhodila jí tedy a rozsvítila si s baterkou. Světlo baterky ozářilo temné schodiště, které končilo dlouho chodbou . Po stranách chodby byli lebky a někde dokonce i celé kostry. K jejímu zděšení viděla i mrtvá těla , která na sobě měla hnisající boláky a slyšela dětský pláč. Pláč malého dítěte. Kdokoliv jiný by se nad pláčem pozastavil a snad by se i dítě vydal hledat ale ona ne. Bylo jí to jedno. Náhle však baterka její začala blikat a pak zhasla. Teprve až na třetí bouchnutí se rozsvítila a Bára hrůzou oněměla. Před ní stálo mrtvé tělo. Která se k ní blížila a vztahovalo své hnijící ruce jejím směrem. Chtěla vykřiknout nešlo to , chtěla utéct ,ale její nohy byli jak z rosolu. A tak se jí mrtvola dotkla a v ten moment se Bára svou baterkou ohnala a mrtvolu s ní praštila a utekla avšak bylo příliš pozdě.

O pár dní později vyšel v novinách článek o úmrtí mladé studentky. Její nemoc byla mor , který chytila jen ona jediná. Vypadá to, že se vydala do katakomb a odtamtud se vrátila nakažena. Jak ale tuto závažnou nemoc dostala je záhadnou a katakomby mají tak o další tajemství víc. Protože otázkou je proč jí nevarovala plačící socha dítěte, jenž tam je postavena na konci chodby. Její pláč totiž varuje před samotným morem…

Tajemný ostrov - část 2

Čekání jim připadalo nekonečné a kroky byly čím dál tím blíž a blíž. Se zatajeným dechem očekávali příchod neznámé osoby, v jejíž pasti se ocitli. Během pár chvil se dočkali svého věznitele a málem hrůzou vykřikli. Před jejich zraky se objevil člověk, jehož tvář a tělo vypadalo jako kdyby bylo vytesané z kamene. Netušili, kdo to před nimi stojí a někteří z nich se to ani neměli nikdy dozvěť, neboť jejich tělem projela kopí, jenž se vynořila ze zdí, po té co své kopí podzvedla neznámá osoba . Avšak jeden přece jen přežil. A tím přeživším byl Albert. Kamenný muž sejmul z výpravy síť a všechna těla hodil do vody i s Albertem, jenž byl jen a pouze lehce poraněn. Pak se otočil a odešel zpět do chrámu.

 

I když měl Albert lehké zranění, nemohl plavat, neboť mu to poraněná ruka nedovolila, když tu náhle ozval se jemný zpěv, jenž zněl čím dál blíž a blíž. Byl překvapen, když před sebou spatřil mořskou pannu, její zlaté vlasy a modré oči dominovaly oválnému obličeji. Pomohla mu na břeh a opět ve vodě zmizela. Albert netušil, jak si to má vysvětlit a na břehu si ošetřil krvácející ránu. Věděl, že zůstávat v chrámu by nebyl dvakrát nejlepší nápad, a tak se vydal opět po ozvěně jemného zpěvu, který ho lákal k sobě.

Šel z chrámu ven okolo vodopádu až došel k zřícenině, jenž byla palácem, u něhož se nacházelo velké jezero, a tam před sebou viděl mořskou pannu. Vábila ho k sobě blíž a blíž, on za ní šel. Opět mu zmizela z očí, avšak i přesto si všimnul, že na kraji jezera leží stará kniha. Otevřel jí tedy a dal se do jejího čtení, neboť jazyk, kterým byla psána, byl stejný jako jazyk egypský, a z knihy se dozvěděl o prokletí, jenž postihlo obyvatele ostrova.

 

V knize bylo psáno

Před několika staletími na tomto ostrově vzkvétala dávná a vyspělá civilizace. Její obyvatelé, alespoň z počátku, žili v míru s okolním světem, avšak to se změnilo. Když byly vynalezeny mocné zbraně, na něž svět nebyl připraven. Obyvatelé ostrova začali tedy škodit svému okolí a jiným civilizacím. Nějaký čas jim to procházelo, až do doby příchodu Meridy. Merida byla mladá žena, jenž byla plná života, ale násilí neměla ráda. Pomocí své krásy a inteligence zvedla tvůrce zbraně a přesvědčila ho aby jí zničil. Jenže v den kdy byla zničena zbraň, byl i dnem, kdy ve vzteku proklel Meridu do kamene sochy. Jenže kletba se obrátila proti němu a celému ostrovu, jenž pohřbily vysoké vlny, které přišly se západem slunce. Zachránit se podařilo jen a pouze pár jedincům, kteří svému okolí neškodili, avšak Meridu již nikdy nespatřili , neboť se proměnila částečně v kamennou bytost a mořskou pannu. Pokavaď by se našel někdo odvážný a smělý, někdo kdo by bez hany vešel do hlavního chrámu a tam se utkal v tváří tvář s kamenným strážcem, jenž zničení civilizace zapříčinil a porazil ho do západu slunce. Merida by byla osvobozena a stala by se mořskou pannou zcela.

 

Albertovi bylo líto mořské panny a nebyl hloupý, aby pochopil, že pisatel vzkazu v láhvi musel být jejím přítel, a proto se rozhodl, že jí pomůže. Tušil, že proti kamennému strážci bude potřebovat štěstí a vynalézavost, což naštěstí měl. V chrámu vytvořil důmyslnou past, do které kamenného může nalákal. Kamenný muž byl přesvědčen, že se mu nic nemůže stát, avšak to byla jeho osudová chyba. Neboť v momentu, kdy se již ocital u Alberta a napřahoval se svým kopím, aby ho mohl zbavit člověka se past spustila a kamenného muže vhodila do vody. Jelikož byl strážce z kamene, ale přesto byl i žijící bytostí během pár chvil se utopil a Albert tak Meridu vysvobodil ze zakletí. A v podobě mořské panny mohla opustit tajemný ostrov. A Alfred? Ten se nakonec vrátil domů na voru a vše vysvětlil tak, že loď zničila bouře a on s neuvěřitelným štěstím přežil ztroskotání lodi. 

 

<< 1. Kapitola | Povidky na prani

Tajemný ostrov - část 1

O dvě století později

V mořských vlnách při východu slunce se poklidně pohubovala stará láhev. Vlny jí pomalu nesly až na písečný břeh, po kterém se procházel samotný Albert Einstein. Mladý ambiciózní vědec, kterému nebylo žádné dobrodružství cizí, a přesto měl pocit, že před ním žádná nová výzva není.

Aspoň to si myslel, do doby než k jeho nohám mořské vlny vyplavily láhev se vzkazem. Je sice pravda, že si jí všiml hlavně, protože málem po ní uklouznul, ale zvědavost mu nedala, a tak jí zvedl z písku a vzkaz z ní vyndal. Snažil se přečíst, co na starém pergamenu bylo psáno, avšak sám musel uznat, že při východu slunce se špatně čte, a tak se vydal domů, kde si na vzkaz hodlal posvít lampou. Cítil nervozitu a napětí, když dorazil domů a rozsvítil. Pod světlem lampy četl zprávu, jenž pro něj byla šokující. Chtěl vyvrátit, či potvrdit to co stojí psáno v pergamenu, a tak se rozhodl najít záhadný ostrov sám. Ostrov mohl snadno najít podle souřadnic, jenž byly napsány v rohu papíru. Prokazatelně jinou rukou než byl psán vzkaz. A tak se téhož dne vydal sehnat loď a zásoby na cestu dalekou.

Cesta trvala cele tri dny Po celé tři dny trvala cesta, jenž byla , již od samotného počátku překvapivě bez komplikací. Moře bylo klidné a ne rozbouřené, také vítr jemně vál a plachty lodě napínal a posádka? Ta se těšila na dobrodružství, jenž je k sobě lákalo a volalo. A přitom nikdo netušil, co dny příští přinesou, když před nimi se ostrov objevil.

Ostrov již zpočátku budil děsivý dojmem, ale zároveň dokázal zaujmout se zříceninou starého chrámu. Nikde nebyl slyšet zpěv ptáku, a jen vítr šustil s listím v korunách stromů. Vydali se tedy po zarostlé cestě dál. Hlouběji do samotného srdce ostrova. Zde nalezli vysoký chrám vytesaný ve skále a vodopád, jehož voda byla křišťálově čistá. Šli blíže k vodopádu, když náhle uslyšeli jemný zpěv, jenž vycházel z chrámu. Rozhodli se tedy nejdříve prozkoumat chrám samotný, ale to byla osudová chyba. Ve vnitř chrámu na ně spadla nastražená síť z níž se nemohli dostat ven. Zoufale se o to pokoušeli několik minut, než se chrámem začaly ozývat kroky. Někdo přicházel a celá posádka i s Albertem čekala se zatajeným dechem kdo je tím příchozím.

 

<< Prolog | Povidky na prani | 2. Kapitola >>

Tajemný ostrov - prolog

Tam kde, jest moře azurové

skrývá se dávné tajemství

před zraky lidí skryté po celá staletí.

Tam někde v dáli v oceánu atlantském leží.

Dávný ostrov,

jenž se jednou za dvě staletí zjeví,

 a pak opět do neproniknutelné mlhy se zahalí

a vlny oceánu ho pod vodou pohřbí,

pak oběd domovem podmořského tvorstva se stane

a lidem nepřístupný bude.

 

Máš-li dostatek odvahy, smrtelníku, vydej se pátrat po tomto ostrově, neboť věř, že dvě staletí od posledního objevení již brzy uplynou. Vím to, neboť jsem tam sám byl, avšak věř, že ostrov jen po omezenou dobu bude zrakům lidí ukázán, a pak opět zmizí. A zmizí i s tím, kdo na něm v té době bude. Víš, již o jaký ostrov se jedná nebo jaké tajemství skrývá? Nevíš a já ti to nepovím. Nemohu již dále psát. Papír dochází a voda stoupá. Mám jen pár minut na uložení papíru do láhve, a pak sbohem světe, měl jsem tě rád. Láhev házím do moře a sám čekám na svůj brzký konec. Již slyším jejich zpěv, jenž mě vábí k nim. Jdu k nim blíž a náhle mou hrudí projede bolest. Má krev stéká po kopí, jenž prochází skrze me. Teď je mi již jasné, že se nemýlila, když mi tvrdila, že se z tohoto ostrova nedostanu živ a já hlupák jsem jí nepomohl. Snad na tento ostrov někdo přijde a mé tělo najde a mou chybu napraví. Má poslední myšlenka patří mé přítelkyni. Ona měla celou dobu pravdu a já jí nevěřil. Sbohem Andromedu.

Poslední myšlenka neznámého dobrodruha, než zemřel, patřila Andromedě, která jen mohla z povzdáli pozorovat jeho smrt. Kdyby jí poslechl a odjel, když byl ještě čas než odhalil jejich tajemství, mohl žít.

Až opět nastane pomalu čas ostrova, bude láhev se vzkazem nalezená, ale do té doby bude v bezpečí uschována a snad se najde někdo, kdo jí vysvobodí z okov dávného prokletí a z ostrova se včas dostane.

 

Povidky na prani | 1. Kapitola >> 

Povídka na přaní-Tajemný ostrov-info

Takže zde máme povídku o níž si napsala jedna ze čtenářek. Vlastně je to jen a pouze prolog a pak teprve bude první kapitola. Ale na tu si musíte počkat do příštího víkendu . Takže přeji příjemné čtení povídky nechte se unášet na vlnách fantazie.A také všem přžeji zbytek příjemnéhoé večera a snad pohotový příští týden. Mimochodem k této povídce budou i obrázky :-D

A ještě něco nevím jak moc se mi to povedlo takže fat doufám , že se vám to bude líbit a omlouvám se že to sme dávám tak pozdě v noci ale dřív to nešlo .

Život a smrt Romea a Julie -2.kap.závěr

Vyčkala momentu, kdy k ní Romeo přišel s tím, že si něco zapomněl v práci a vrací se proto do práce, avšak sama Julie se tedy dala do realizace svého plánu. Když Romeo šel za svou milenkou.

Opatrně a nenápadně se sekerou poškodila nohu u židle, kterou dala na balkon a vrátila sekeru na své místo. Šla připravit Romerovo oblíbené jídlo a víno k večeři. Poté co se Romeo vrátil od své milenky, tvářila se Julie na něj přímo andělsky a po celý čas večeře se o něj starala a dokonce i víno mu dolévala. Romeo nic zlého netušící po dobré večeři usnul, avšak ne na dlouho, neboť Julie celá nešťastná Romea po hodině probudila s tím, že má šílenou chuť na hrozno, a protože byl Romeo opilý a rozespalý, sám od sebe se jí nabídnul, že jí hrozno utrhne. Rozespalý po židli lezl, když tu náhle noha od židle jeho váhu neudržela a noha se pod ním odlomila a Romeo náhle rovnováhu svou ztratil. A dolů se řídil až k zemi, kde při pádu vaz si zlomil. Julii nejdřív vše uklidila, a pak dolů seběhla a srderyvě naříkat začala, že o svou lásku a otce svého dítěte přišla. Lidé se k ní seběhli a utěšovat jí začali. Neboť těhotná a bez manžela byla ta ubohá neštastnice a vdovou se tak stala zámožnou.

Vyšetřování, jenž proběhlo, vše označilo za nešťastnou náhodu a Julie se vrátila zpět do Verony, avšak za muže svého zde pojala Parise, jenž po narození Hermiony bez vysvětlení zmizel. Mnozí si mysleli, že nesnesl pomyšlení, že prvorozené dítě není jeho, a tak odešel. Avšak Julie se potutelně usmívala po jeho zmizení a sklep svá tajemství nechal si. Dva roky po Parisovi si Julie vzala Harryho Potra, pravého otce své dcery Hermiony, a spolu žili šťastně až do smrti a ještě chlapec se jménem Sirius se jim narodil.

O 50 let později, v době kdy děti byly dospělé a Julie nežila, probíhala ve sklepě přestvaba a k překvapení všech zde byly nalezeny ostatky Parise. Pitva prokázala, že byl otráven a že Julie ve skutečnosti byla hodnou černou vdovou a to je konec našeho příběhu.

 

<< Kapitola 1. | Povidky

Oznamení

Tak pozor do týdne ani ne sem přiletí nová povídka.Nebo spíše konečně jsme přepsala Romea a Julie a ještě k tomu trošku i poupravila celou slohovku , takže fakt doufám že se bude líbit.

Vzhledem k tomu že v této rubrice mám poslední článek z 10 června ( to jako fakt ?) Tak je načase to trošku maličko napravit a totéž i u básní . No narovinu o nic nepříjdou ani čtenáři co si čtou upíří povídky i tam během tohoto měsíce přibude povídka teda spíš povídky . Upřímně u povídek do rubriky upíří povídky mám rozepsané dvě :-D. Hm ani je nemužu popsat . Sama nevím co z toho vyleze.No povídky budou a tak mizím ale ne spát nýbrž psát . Nejsem unavená a noc je přece mladá. Jen by mě zajímalo jak budu dneska vstávat no nic mizím povídky čekají , a ještě něco kdybyste tu chtěli mít povídku na přání napište mi bud do komentáře a nebo do zpráv autorovi. Pokusím se jí napsat ale na rovinu jen a pouze pokud to bude téma bez erotiky.

Oznámení

Milé čtenářky a milí čtenáři,

vím, že jsme dlouho nenapsala žádnou báseň a povídku, ale slibuji, že se to změní v brzké době.

Po pravdě řečeno potřebuji jen ty povídky dostat na papír, a pak do počítače. V hlavě mám pár nápadu, a protože patřím mezi fanoušky upírů, tak budou zaměřené i na upíry, vlkodlaky, duchy a také celkově na nadpřirozeno. Nadpřirozeno je všude kolem nás, ať něj věříme nebo ne, a nebojte se o básně, též nepřijdete.

Při troše štěstí se zde objeví i možná údajný upír, ale to je ve hvězdách, i když jestli ano tak doufejme, že mi nebude chtít utrhnout za povídky hlavu, ale to se snad nestane, při troše štěstí mají aspoň trošku smysl pro humor teda aspoň si to myslím.

Takže můžete se těšit na nové básně a povídky, ke kterým budou snad tentokrát i obrázky nebo fotografie, i když nevím, jestli se dá fotit upír všude se píše něco jiného chtělo by to ověřit. Ale to teď necháme být.

Tedy vítejte na mém blogu a nechte se unášet vlastními sny, neboť ty nám dávají křídla vzlétnout a dosáhnout našich cílů.

Vectra k nakousnutí

    Byl pozdní večer, když od ní odešel a samotnou jí zanechal uprostřed lesů na paloučku zeleném. Nebyla mu po vůli a on se rozhodl, že si najde jinou poslušnou ovečku. V jejích očí tehdy zaplál plamen pomsty. Rozhodla se pomstít se mu a svou duši zaprodat ďáblu. On nic netušil a i nadále si na svém postu dělal, co chtěl - šmíroval poštu, pomlouval a lidé, jejíž důvěru si získal, zradil. Hlubokému lesu se však vyhýbal, netušil, co se s ní stalo, zanechal jí tam a ona se nevrátila domů. Snad jí roztrhali vlci nebo tam zemřela. Těžko říci, ale důležité je, že o tom nikdo neví. On je víc než ostatní, on je admin, může vše nebo aspoň si to myslel.

    Jednoho dne se do hry zaregistrovala žena jménem Isabelle. Byla jiná než ostatní a jeho milostné návrhy odmítala. Jak šel čas, získal si její důvěru, ale bez lásky a to mu vadilo. Chtěl jí, ale nešlo to.         Jednoho dne se na Isabelle obrátila hráčka s jménem Sina, že šíleně miluje Vectru, že má milý hlas a jí se z něj podlamují nohy. Posledně, když jí volal, tak bohužel vytírala a jak se jí z jeho hlasu podlomily nohy dopadla v kýblu s vařící vodou, takže si omylem opařila celou zadní část těla, ale to nevadí, on jí možná zařídí plastiku, to jí prý řekl do telefonu. Ach ta láska nebeská.

    Isabelle vše pověděla Vectrovi a ten udělal to, co uměl nejlépe, začal jí všude pomlouvat a se Sinou flirtovat. Ale Isabelle ubližoval, jak jen mohl a to i za pomocí Siny, která byla stejně prolezlá hnilobou, zlem a touhou ubližovat jako Vectra. Zkrátka ti dva se hledali, až se našli.

    Isabele ale ublížili a ta se se vším svěřovala mumii, kterou našla v temném lese uprostřed paloučku. K jejímu překvapení mumie promluvila a představila se jako Grasha Kočkodlaková. Svěřila se jí s jejím příběhem a tehdy Isabelle pronesla, temným hlasem plným zloby: "To mu nesmí projít! Proměň mě v upírku a společně se mu pomstíme,"

    "Ráda tě proměním, ale k tomu musím znova povstat ten, který mě změnil v upírku. Pověděl mi, že si musím udělat vývar z vlasů toho, jenž mě zradil,"

    Isabelle ujistila Grashu, že to není žádný problém, jen ať to nechá na ní. Vzala telefon a sladkým hlasem zavolala Vectrovi: "Ahoj, Vectro, tady je Isabelle, jestli chceš můžeme se setkat a probrat tvojí prostatu a neboj nikomu o tom neřeknu, ale jako cenu za tvou mlčenlivost chci pramen tvých vlasů, takže za půl hodiny u lesa. Ahoj."

    Vectra byl překvapen Isabellinou změnou a hned se vydal k lesu. Tam mu Isabelle prodala prostenal, který vzala tajně z lékárničky svému otci a dostala za něj Vectorovi vlasy. Hned pospíchala domu, kde udělala lektvar z vlasů, který dala vypít Grase, která jí pak za to proměnila v upírku. V ten moment se domem rozlehl dvojí ďábelský smích a ty dvě se dohodly, jak se pomstít Sině a Vectrovi.

 

    Byl večer a Sině přišla sms se zněním: Cheš-li mít vectru navždy pro sebe a navždy v něm být, přijď dnes o půlnoci k Isabelle domů. Tam se dozvíš víc, ale jemu o tom nic neříkej.

    Sina se po přečtení zprávy hned vydala k Isabelle a celá nadšená poskakovala kolem jejího domu po jedné noze a představovala si při tom Vectru, jak spolu myjí v myčce nádobí a uklízí koupelnu. Při té představě jí vyrušil Isabellin hlas: "Jdeš dál nebo tu budeš dělat šaška?"

    "Já jdu dál,"

  "Oki, Vectra už tu je, čeká na tebe ve sklepě, ale takto jít oblečená a špinavá nemůžeš, běž se vykoupat,"

    Sina šla poslušně jak pejsek vyplnit rozkaz, co dostala a Isabelle si šla brousit kuchyňský nůž. O pár minut později vešla Sina v saténovém župánku do sklepa odkud se ozval jen jediný výkřik. Sina ležela v kaluži krve bez hlavy, která se zakutálela k nohám Grashi, která s andělským úsměvem svírala v ruce sekyru, ze které kapala Sinina vzácná krev, která chutnala po vanilce podle Grashy.

    Siny tělo rozporcovaly pomocí kuchyňského nože a udělali z ní pro Vectru dobré masové koláčky a řízečky hezky prsní a k tomu omáčku, polévku a mozek na způsob květákového mozečku, mňam.

    Po této přípravě o půlnoci pípla Vectrovi zpráva se zněním: Milý Vectro, Sina chce s tebou splynout v jedno tělo, dnes mi to řekla. Přijd ke mně domů, udělala ti tu večeři a celá žhavá na tebe čeká ve sklepě. Ahoj, tvá navždy milujicí Isabelle.

    Vetcra nemeškal a vydal se k Isabelle domů, ta ho s milou tváří přivítala a poslala do koupelny, aby se nejdříve vykoupal. Mezitím se Grasha převlékla a přichystala si železnou pannu na Vectru. Vectra přišel dolů a chtěl jít hned od sklepa, ale Isabelle ho zastavila se sladkými úsměvem a andělským výrazem v očích: "Ale, Vectro, to nemůžeš, přece se nejdřív najíš. Věř, že Sina to pro tebe udělala s láskou,"

    Poté, co Vectra vše snědl a chválil Sinu jaká je šikovná kuchařka, sešel do sklepení, ale tam byla tma. Měl divný pocit. Bál se. Nevěděl proč a hledal světlo. Rozsvítil světlo a náhle jí spatřil. Hrůza obešla jeho tělem a vlasy se mu postavily hrůzou na hlavě. "Já, já, ty, přece," vykoktal.

    "Ale ano, drahoušku, jsem to já a jak ti chutnala Sina?"
    "Sina ona přece tu měla být. O ano, Vectro, ona je v tobě navždy, že, Isabelle,"
    "Jistěže, sám říkal, že to chutná úžasně a tak známě, byla to Sina,"

   "Neeeeeeeeeeeee!" vykřikl Vectra a pokoušel se utéct, ale nešlo to. Obě upírky se na něj vrhly a zlomily mu vaz, aby nepřišly ani o kapku jeho krve a omylem ho neproměnily, nacpaly jeho tělo do železné panny, odkud tekla krev Vectry, která chutnala po jahodách. Obě upírky si podaly ruce a rozhodly se Vectru vyběhat. Pak se vrátily a ze zbytku udělaly koláče, které daly ochutnat všem hráčům ve hře. Všem chutnali a všichni shodně tvrdili, že takovou dobrotu v životě nejedli. O Vectru a Sinu se nikdo nezajímal, se snědením kolačků na oba všichni zapomněli. A naše milé upírky si vesele od teď prozpěvují a pomáhají týraným ženám, jejichž manželé záhadně mizí v útrobách Isabellenina domu.

Literární soutěž

Setkání s literární postavou - Vlad Tepeš

Předurčena do hrobu

Setkání s upírem

 

    Byl pozdní večer, když vítr vál a v korunách stromů se k sobě sýkorky tiskly, neboť venku bouře řádila. Ulicí temnou, temný stín v tichosti se pohyboval. U domu zastavil se a zaklepal. Klepaní tiché rozléhalo se po domě.

    Vydala jsem se otevřít dveře a na prahu stál muž, ruce zjizvené a oči zeleně svítící. "To je sice moc hezké, ale proč na mě blikáte zelenýma očima? To máte nějaké potíže s kontaktními čočkami?" 

    "Ne nemám. Mohla bys mě pustit dál? Potřebuji si zavolat."

    "Dobrá, pojďte tedy dál, ale smíte jen a pouze do chodby. Dál ne, neboť mám nemocnou kočku a ta nemá ráda lidi a ani upíry."

    Překvapeně se na mě podíval a z úst se mu vydrala překvapená otázka: "Jak si to zatraceně poznala? Neměla si vůbec nic vnímat, vždyť jsem tě zhypnotizoval."

    "Pane upírečku, pojďte dál." 

    "Hele! Jaký upírečku? Zatraceně jsem upír, měla by ses mě bát!" 

    "Tak pojď dál, upíre, a dáš si se mnou čaj. Jakou příchuť máš rád? Mám tu mátový čaj, broskvový, zelený, čokoládový, černý a citronový."

    "To se mi snad zdá! T-ty by ses mě měla bát. Víš kdo jsem?"

    "Jo, jo, jasně. Upír velký, silný, rychlý a praštěný."

    "Co jsi to říkala?" 

    "Ehm, pardon. Chtěla sem říci hezký, velký, silný, rychlý a praštěný."

    Už zase to slovo praštěný, "Jak to, že mě považuješ za praštěného? Víš kdo jsem? Já jsem Vlad Tepeš, nebo-li Hrabě Drácula." 

    "Hm... Vážně? Já myslela, že hrabě Drácula je starej dědek a ne dvacetipětiletý muž."

    "Tohle bude problém... Můžu si tedy od tebe zavolat?"

    "Jistěže ano, ale člověk by si myslel, že upíři znají pojem mobilní telefon. Já tu totiž telegraf a takový ten starodávný telefon nemám."

    "Ach, ovšem, že slovo mobil znám, ale došla mi baterka. Takže smím si zavolat od tebe z mobilu prosím?" 

    "Jistěže ano, ale pak si se mnou dáš čaj."

    "Fajn, dám si s tebou čaj." 

    "Ok, bezva! Tak pojď dál a dej si pozor na hlavu. Jak jsem už jednou říkala, moje kočka nemá ráda cizí lidi a u upíru nevím, jestli udělá vyjímku a mimochodem sání krve zakázáno." 

    "Tvůj dům, tvá pravidla. Ahoj, Bonesi, tady Vlad. Mám dva problémy, první město Dubí je zamořené upíry, kteří si zde chtějí udělat armádu a druhý je velice vážný, je zde dívka, na kterou neplatí mé schopnosti. Takže mě najdeš u ní doma zítra."

    "Bezva, tak proto máme ve škole prázdniny, ze všech učitelů jsou upíři. Hurá, upíří prázdniny přicházejí. Takže, Vlade, mám na tebe pár otázek. Dělám na tebe referát. Takže je pravda, že jsi sadista, masochista, diktátor, tyran a vraždící maniak?"

    "Ne. Kde si to našla?"

    "No... na wikipedii." 

    "Jak se vlastně jmenuješ."

    "Do toho ti nic není a promiň musím jít, ve škole máme dnes půlnoční překvapení."

    Odejít jsem chtěla, on mě nepustil, neboť nechtěl, abych se stala upírkou z donucení. Od té doby nade mnou drží ochrannou ruku, nebo spíše verzi ala ochrana svědků od upírů, kdy vás vážně nikdo nezabije a už vůbec ne, když se stanete přítelkyní samotářského upíra, který může kohokoliv nechat shořet na popel i na dálku. Jojo, upír pyrotechnik, to je věc.